Minulý měsíc jsme si připomněli třetí výročí ode dne, který probudil Ameriku do nového světa, když extremisté zabili na americké půdě tisíce nevinných lidí. Minulý týden pak uplynulo třetí výročí od zahájení operace Trvalá svoboda; ode dne, kdy se Amerika rozhodla vstoupit do boje přímo s teroristy - a zaútočili jsme v Afghánistánu na al-Káidu a Taliban.

Po třech letech celosvětové války s terorismem se někteří lidé ptají, zda je Amerika bezpečnější a jestli je na tom svět lépe. Jsou to legitimní otázky.

Nejprve však trocha historické perspektivy. Tvrdí se, že tato celosvětová válka proti extremismu bude úkolem pro celou generaci, válkou, která by se mohla táhnout léta - stejně jako studená válka, jež trvala několik desetiletí.

Dnes se na studenou válku zpětně díváme jako na velké vítězství svobody. Nic však nebylo jistého či předem daného. Padesátileté období epické bitvy mezi svobodným světem a sovětským impériem bylo naplněno neshodami, nejistotou, sebezpochybňováním, nezdary a selháními.

Spory ohledně diplomatické politiky, rozmístění zbraní a vojenských strategií jsme vedli i se svými nejbližšími spojenci. V šedesátých letech se dokonce Francie úplně stáhla z vojenské organizace NATO.

Komentátoři a sloupkaři v Americe napadali a zpochybňovali americkou politiku. Vyskytly se i případy, kdy byla americká vláda před jejími vlastními občany označována za válečné štváče či agresory.

Spojené státy - pod vedením předáků z obou politických stran - i naši spojenci však rok za rokem projevovali vytrvalost a odhodlání. Strategie se lišily - od soužití po politiku síly, od uvolňování napětí po konfrontaci. Naši vedoucí představitelé se tak dlouho stavěli proti soupeři, jehož mnozí pokládali za neporazitelného, až se nakonec sovětský režim zhroutil.

Toto poučení je nutné si po celou dobu znovu a znovu opakovat: poučení, že slabost je provokativní, že odmítání konfrontovat rostoucí nebezpečí může budoucí rizika zvýšit, a nikoliv snížit, a že z vítězství se mohou v konečném důsledku radovat pouze ti, kdo jsou cílevědomí a vytrvalí.

Od počátku současného konfliktu bylo zřejmé, že naše koalice musí pokračovat v ofenzivě proti nepříteli bez vlastní země a svědomí.

Al-Káida byla rostoucím nebezpečím již před více než třemi lety. Její vůdce Usáma bin Ládin se nacházel v bezpečném úkrytu v Afghánistánu. Jeho síť byla roztroušena po celém světě a léta útočila na americké zájmy.

O tři roky později jsou více než tři čtvrtiny klíčových členů nebo spolupracovníků al-Káidy zadrženy či zabity. Usáma bin Ládin je na útěku, mnozí jeho klíčoví spolubojovníci jsou za mřížemi nebo mrtví a snížil se i počet finančních kanálů, které ho podporují.

Afghánistán, který kdysi ovládali extremisté, dnes vede Hamíd Karzáí, jenž stojí v popředí celosvětového úsilí o podporu umírněnců proti extremistům. Na fotbalových stadionech, které za vlády Talibanu sloužily k veřejným popravám, se dnes opět hraje fotbal. A v prvních afghánských všeobecných volbách bylo registrováno více než 10 milionů Afghánců, z toho 41% žen.

Libye se proměnila ze státu podporujícího teroristy a tajně usilujícího o získání jaderných zbraní v zemi, která se zřekla nezákonných zbrojních programů a dnes prohlašuje, že je připravena se znovu zařadit do společenství civilizovaných národů.

Síť pašeráků jaderných zbraní vedená pákistánským vědcem A. K. Chánem - která poskytovala smrtonosnou pomoc státům, jako jsou Libye a Severní Korea - byla odhalena a rozprášena. Samotný Pákistán, jenž kdysi sympatizoval s al-Káidou a talibanským režimem, spojil pod vedením prezidenta Parvíze Mušarafa svůj osud s civilizovaným světem a stal se rozhodným spojencem v boji proti terorismu.

NATO dnes stojí v čele Mezinárodních sil bezpečnostní pomoci v Afghánistánu a pomáhá cvičit irácké bezpečnostní složky - což je významná nová zodpovědnost „mimo území členských států". OSN pomáhá zorganizovat v Afghánistánu i v Iráku svobodné volby. Více než 60 zemí pak spolupracuje na zastavení šíření zbraní hromadného ničení.

Saddám Husajn a jeho synové před třemi lety v Iráku brutálně vládli národu v srdci Blízkého východu. Saddám se pravidelně pokoušel zabíjet americké a britské posádky vymáhající respektování bezletových zón. Ignoroval 17 rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Vyplácel odměny ve výši 25 000 dolarů rodinám sebevražedných atentátníků.

O tři roky později je Saddám vězněm, který čeká na proces. Jeho synové jsou mrtví. Většina jeho spolupracovníků sedí ve vazbě.

Irák má prozatímní ústavu, která zahrnuje listinu základních práv a zajišťuje nezávislé soudnictví. Téměř ve všech velkých městech a ve většině menších měst a vesnic fungují místní samosprávy. Iráčané dnes patří k lidem, kteří smějí říkat, psát, sledovat a poslouchat, cokoliv a kdykoliv chtějí.

Došlo v Afghánistánu a v Iráku k nějakým nezdarům? Samozřejmě. Vojenskou cestou však již nepřítel nemůže vyhrát. Jeho zbraněmi jsou teror a chaos. Útočí na jakoukoliv formu naděje nebo pokroku, aby se pokusil podkopat morálku. Uvědomuje si, že pokud dokáže vyhrát bitvu o veřejné vnímání, ztratíme vůli a odejdeme.

Prožíváme obtížné časy. Od srdce Manhattanu a Washingtonu přes Bagdád, Kábul a Madrid až po Bali a Filipíny zaznělo volání do zbraně a výsledek tohoto zápasu rozhodne o charakteru našeho světa pro příští desetiletí.

Dnes stejně jako dříve připadá obtížná dějinná práce na Ameriku, na naši koalici, na náš lid. Dokážeme ji zvládnout s vědomím, že ono velké vítězství lidských dějin bude vítězstvím svobody - a že bude na naší straně.