NEW HAVEN – 2.�dubna se na summitu v�Londýně sejde skupina G-20, aby prodiskutovala věc, o níž lze doufat, že se stane mezinárodně koordinovaným plánem na řešení světové hospodářské krize. Může ale takový plán skutečně účinkovat?

Základním problémem je samozřejmě důvěra. Lidé všude na světě, spotřebitelé i investoři, ruší své výdajové plány, protože se světová ekonomika právě teď zdá velice riziková. Totéž se přihodilo během Velké hospodářské krize 30.�let 20.�století. Tehdejší pozorovatel Winthrop Case celou věc v�roce 1938 vysvětlil: ekonomické oživení závisí „na ochotě individuálních i firemních zákazníků realizovat nákupy, které neodvratně svazují jejich prostředky na značně dlouhou dobu. U jedince to předpokládá důvěru v�zaměstnání a nakonec to úplně stejnou měrou odráží i důvěru lídrů v�branži.“ Důvěra se bohužel nevrátila, dokud depresi neukončila druhá světová válka.

Mají-li čelní představitelé shromáždění v�Londýně uspět tam, kde vlády ve 30. letech 20. století pohořely, budou se muset zavázat k�fiskálnímu cíli, který bude dostačovat na obnovení plné zaměstnanosti za normálních úvěrových podmínek. Dále se musí zavázat také k�jistému úvěrovému cíli, který vrátí do normálu půjčování. Lidé nebudou utrácet jako obvykle, nebudou-li mít jak práci, tak běžný přístup k�úvěru. Během Velké hospodářské krize nebyly takové cíle použity v�dostatečně velkém měřítku, takže pouze vyvolávaly beznaděj veřejnosti ohledně toho, zda stimulační politiky vůbec někdy zaberou.

Summit G-20 by se také měl stát příležitostí k�potvrzení některých základních principů. Důvěra se nebuduje čistě na základě útrat či půjčování. Lidé musí být přesvědčeni, že tyto peníze představují něco trvalejšího než jen stimulační opatření, která mohou v�posledku skončit neúspěchem. Koneckonců Velká hospodářská krize neskončila jednoduše kvůli rozsáhlým stimulům výdajům souvisejícím s�válkou. Proč by druhá světová válka měla vyvolat důvěru v�budoucnost?

Jistěže, ve Spojených státech druhá světová válka dramaticky snížila míru nezaměstnanosti, z 15% v�roce 1940 na 1% v�roce 1944, a v�ostatních státech měla podobný účinek. To však nebylo důsledkem oživení obchodní důvěry. Bylo to prostě a jednoduše kvůli škaredé válce, jelikož lidé byli povoláváni do bojů či do průmyslu, který zabezpečoval válečné úsilí.

Ke skutečnému oživení důvěry došlo až po druhé světové válce, když se svět znovu neponořil do deprese. Americká Rada ekonomických poradců před touto možností v�roce 1949 varovala a nebyla sama.

Naopak se zdá, že bylo vícero důvodů, proč se důvěra čile vrátila. Zaprvé panovalo všeobecné přesvědčení o „zadržované poptávce“. Po letech strádání (a v�mnoha zemích fyzického pustošení války) lidé prostě chtěli normálně žít – rekonstruovat, mít vlastní dům či byt, auto a další spotřební zboží.

Široce rozšířený dojem , že taková zadržovaná poptávka existuje, také lidi přivedl k�přesvědčení, že nemůže přijít další deprese. Tento náhled na zadržovanou poptávku působil jako významný ekonomický stimulační balíček a měl tu výhodu, že lidé věřili, že bude mít dlouhého trvání. Ostatně tatáž dlouhodobá důvěra vyvolala poválečnou „populační explozi“.

Podle některých soudobých pozorovatelů však „zadržovaná poptávka“ byla jen jednou součástí tohoto dění. Během krátké, ale hluboké recese roku 1949 uvažovala finanční komentátorka Silvia Porterová nad přístupy, které vedly ke krachu roku 1929: „Vůbec jsme neviděli nic špatného – ba viděli jsme jen všechno dobré – na divokém spekulativním boomu a úvěrové inflaci, jež… kulminovaly dnes téměř neuvěřitelnými orgiemi hazardu roku 1929.“

Teď však, psala Porterová, po skončení krize a války, „jsme začali věnovat pozornost myšlence, že sto milionů občanů jednajících skrze centrální vládu může dokázat mnohem víc než sto milionů občanů jednajících jako samostatné sobecké jednotky. Vyvinul se u nás, stručně řečeno, nový postoj vůči povinnostem vlády.“ Své úvahy uzavřela tím, že pozitivní účinek „zadržované poptávky“ a vládních opatření může „mít smysl, jedině když na ně pohlížíme na pozadí naší změněné ekonomické a politické filozofie“.

Symbolem tohoto nového přístupu se stal Marshallův plán, který fungoval v�letech 1947 až 1951. USA daly miliardy dolarů na pomoc s�rekonstrukcí válkou poničených evropských zemí. Plán se všeobecně považoval za odraz nového druhu prozření, pochopení významu podpory lidí, kteří potřebují pomoc. Evropa se neměla nechat skomírat a stimul přišel ze zahraničí.

Po válce se základem nové společenské smlouvy stala keynesiánská ekonomická teorie, která nebyla během Velké hospodářské krize přijímána či pochopena. Jednalo se o teorii, jež dokonale vyhovovala generaci, která právě přestála mimořádné oběti, neboť potvrzovala přesvědčení o naší vzájemné zodpovědnosti. Účinky ekonomického stimulu se takovýmto inspirativním přesvědčením znásobují.

Právě proto záleží na všech závazcích a záměrech, které budou přijaty a vyjádřeny na nadcházejícím summitu G-20. Zastoupené země musí projevit velkorysost a zajistit, aby světová ekonomika sloužila všem lidem. Součástí stěžejní dějové linie oživení důvěry budou zdánlivě okrajové otázky, jako je pomoc rozvojovému světu a chudým, kteří krizí, jako je ta současná, trpí nejvíc, právě tak jako po druhé světové válce byl součástí příběhu Marshallův plán.