Kvůli neschopnosti domluvit se na postupu vůči Iráku se na OSN a NATO všeobecně pohlíží jako na organizace podlomené, ne-li rozvrácené. Naruší nyní tyto praskliny v mezinárodním politickém uspořádání světovou ekonomickou architekturu a společně s ní i globalizaci?

Uzavírat mezinárodní hospodářské smlouvy nikdy nebylo snadné. Dosáhnout shody mezi 145 členy Světové obchodní organizace, kde jediný rozpor může vyvolat úplné pozdvižení, bylo složité i před tím, než se světové vlády rozdělily do proamerických a protiamerických táborů. Je pravda, že už dlouho před nejednotností ve věci Iráku multilaterální obchodní smlouvy ustupovaly do pozadí před bilaterálními dohodami, například mezi EU a různými rozvojovými zeměmi.

Problém jde samozřejmě hlouběji a stíny nepadly na vše, co se týká globalizace. V několika evropských zemích (zejména v Německu) se například uvolnilo řízení přistěhovalectví, a to kvůli úbytku populace a nedostatkům ve vzdělávání. Ekonomicky slabá období jsou ale ojediněle momentem, kdy vlády předkládají chrabré mezinárodní hospodářské návrhy.

Největším kamenem úrazu je hospodářská křehkost předních světových ekonomik. USA i EU už v boji proti nízké výkonnosti zbývá jen málo fiskálních a monetárních nástrojů. Krátkodobé úrokové sazby jsou v USA na 1,25%, tedy nejníže za posledních 40 let. Kongres okrájel 100 miliard dolarů z desetiletého plánu Bushovy administrativy na daňové škrty dosahující výše 726 miliard dolarů a desetiletý rozpočtový deficit USA plánovaný na dva bilióny dolarů se zvýší kvůli výdajům za iráckou válku, neboť prezident Bush podal dodatečnou žádost o 75 miliard dolarů (0,8% HDP) na letošní mimořádné vojenské výdaje.

Taková výdajová rizika pohlcují zdroje, jež by bylo možné jinde použít výhodněji. To potvrdil rychlý růst výroby i příjmů, který následoval po příchodu takzvané ,,mírové dividendy" na konci studené války. Navíc ostatní (arabské země, Německo a Japonsko) nebudou hradit americké válečné výdaje, jak tomu bylo roku 1991 ve válce v Zálivu. Navrátili jsme se k obvyklejší situaci, kdy se válka financuje vládním dluhem, který bude přítěží budoucím generacím, nerozmělní-li jej inflace.

V eurozóně byl prostor pro fiskální stimuly (nižší daně a/nebo vyšší veřejné výdaje) omezený, dokud válka nerozvrátila Pakt stability, který limituje rozpočtové deficity členských států na nejvýše 3% HDP. Omezení se nyní uvolní kvůli ,,mimořádným" okolnostem, jež plynou z poskytování pomoci v irácké válce, a to - ironií osudu - ve prospěch hlavních evropských odpůrců války, Francie a Německa. Evropská centrální banka je ale nadále neochotná uvolnit monetární politiku.

V Japonsku zřejmě není mnoho nadějí, že by se druhá největší světová ekonomika dokázala vymanit ze své vlastnoručně vyrobené deflační pasti a vytvořila tak poptávku potřebnou k vyvážení ekonomické slabosti okolního světa. Čtyři roky deflace a vleklá bankovní krize nabízejí chabé vyhlídky na hospodářské stimuly. Vyšší ceny ropy a nižší obchodní obrat potíže ještě zhoršují.

Vysoké ceny ropy ovšem ohrožují zdraví celého světového hospodářství s obratem 45 biliónů dolarů. Ceny ropy koketovaly s vysokými hladinami už od války v Zálivu a ještě porostou, pokud bude poškozena irácká ropná infrastruktura (případně infrastruktura sousedních zemí). Negativní dopady na růst pocítí ekonomiky všude, ovšem zřejmě vůbec nejvíce v Jižní Koreji a v Číně, zemích závislých na dodávkách energií. Ačkoli čínské oficiální tempo růstu za rok 2002 dosáhlo 8%, vysoký rozpočtový schodek a velké množství nesplácených půjček (asi 40% HDP) znamenají, že si země nemůže dovolit zpomalení, má-li udržet zaměstnanost, zejména v zemědělských oblastech.

Některé chudé ekonomiky utrpí přímou škodu ztrátou iráckého trhu, který odebírá zhruba 40% vietnamského exportu čaje a 20% exportu rýže. V jiných zemích dopady ochablosti největších světových ekonomik mohou ještě zhoršovat politická rizika.

Turecko poškodily rostoucí ceny ropy, klesající příjmy z turismu (druhý největší turecký zdroj valut) a slábnoucí zahraniční investice. Dnešní vlažná podpora Erdoganovy vlády americké politice ve věci Iráku odhaluje, že Turecko má své pochybnosti o americké zainteresovanosti na ekonomické prosperitě jejich země, a globální trhy mohou znejistět ohledně turecké schopnosti splácet v roce 2003 a 2004 úroky ze svého veřejného dluhu ve výši 100 miliard dolarů.

Obnova Iráku může být zkouškou toho, zda se multilaterální spolupráce dokáže vrátit na správnou cestu a smířit se s americkou válkou proti terorismu a šíření zbraní hromadného ničení. Vzhledem k tomu, že se výdaje za vyhnání Saddáma Husajna a okupaci Iráku pravděpodobně vyšplhají během příštích deseti let na hodnotu v rozmezí 100 až 600 miliard dolarů, USA budou mít zájem obnovu Iráku ,,internacionalizovat." Celkové irácké tržby z ropy dosahující 20 miliard dolarů takové výdaje pokrýt nemohou. Je skutečností, že tyto příjmy stěží pokryjí náklady na obnovu základní infrastruktury, potraviny a ubytování pro obyvatele bez přístřeší a civilní administrativu země.

Když byl loni vypuzen Taliban, částka 4,5 miliardy dolarů přislíbená nové afghánské vládě na pomoc s obnovou země prokázala, že multilaterální přístup k obnově je možný. Ale nevraživá atmosféra, která je následkem debat OSN o Iráku, by mohla USA znemožnit najít k tomuto cíli cestu. Francouzský prezident Jacques Chirac už slíbil, že bude vetovat jakoukoli rezoluci Rady bezpečnosti o obnově Iráku, která by se pokoušela válku ospravedlnit. Má-li se světové hospodářství zotavit, musí diplomatické neúspěchy a slovní výpady ustat.