CAMBRIDGE – Jak se krize eurozóny setrvale prohlubuje, Mezinárodní měnový fond možná konečně připustí nutnost přehodnotit svůj postoj. Nedávná výzva nové generální ředitelky Christine Lagardeové k nucené rekapitalizaci zkrachované evropské bankovní soustavy je dobrý začátek. Rozlícená reakce evropských představitelů – banky jsou v pořádku, tvrdí neústupně, potřebují jen podpořit likviditou – by měla přispět k upevnění odhodlanosti Fondu neztrácet ve vztahu k Evropě soudnost.

Až doposud Fond patolízalsky podporoval každou novou evropskou iniciativu usilující o oživení předlužené periferie eurozóny, přičemž pro Řecko, Portugalsko a Irsko už vyčlenil přes 100 miliard dolarů. MMF bohužel nehazarduje jen s penězi svých členů, ale v posledku se svou vlastní institucionální věrohodností.

Ještě před rokem na výročním setkání MMF ve Washingtonu vysoce postavení činitelé Fondu vykládali každému, kdo je poslouchal, že celá panika kolem evropského suverénního dluhu je jen bouře ve sklenici vody. Za pomoci vybroušených prezentací v PowerPointu s nadpisy jako „Krach v dnešních vyspělých ekonomikách: zbytečné, nežádoucí, nepravděpodobné“ se Fond snažil přesvědčit investory, že eurozóna je pevná jako skála.

Dluhová dynamika, prohlašoval MMF, nepředstavuje vážnou starost ani pro Řecko, díky očekávanému růstu a reformám. Nic nedbal na zjevnou pomýlenost své logiky, konkrétně v tom, že země jako Řecko a Portugalsko čelí realizačním rizikům, která mají mnohem blíž k poměrům na rozvíjejících se trzích než ve skutečně vyspělých ekonomikách typu Německa a Spojených států.

Jak se situace zhoršovala, člověk by se domníval, že MMF své názory přiblíží aktuálnímu názoru trhu a osvojí si obezřetnější tón. Namísto toho vysoce postavený funkcionář na průběžném setkání MMF v dubnu roku 2011 prohlásil, že Fond nepovažuje finančně otřesené Španělsko za zemi na periferii eurozóny jako Řecko, Portugalsko či Irsko, nýbrž za zemi náležející k jejímu jádru, podobně jako Německo.

Od investorů se zjevně očekával úsudek, že pro všechny praktické účely je namístě pokládat španělský a německý dluh za totožný – stará to domýšlivost eurozóny. Sám za sebe jsem na to reagoval sarkastickou myšlenkou: „Aha, takže MMF se domnívá, že některým zemím v jádru eurozóny hrozí platební neschopnost.“

V letech 2001 až 2003 jsem působil jako hlavní ekonom MMF, a tak dobře vím, že Fond musí neustále balancovat mezi budováním důvěry investorů a burcováním lhostejných tvůrců politik. Jenže být za krize obezřetný je jedna věc a chrlit nesmysly je věc úplně jiná.

Zesnulý ekonom chicagské školy George Stigler by úlohu MMF v Evropě popsal jako odraz silného „regulatorního podchycení“. Řečeno jednoduše, Evropa a USA ovládají v MMF příliš mnoho pravomocí a jejich smýšlení příliš dominuje. Evropští lídři patrně od Fondu chtějí v prvé řadě levné úvěry a důraznou rétorickou podporu. Evropa ale ve skutečnosti potřebuje poctivé hodnocení a krutou lásku, již Fond tradičně nabízel ostatním, méně politicky vlivným klientům.

Dosavadní slepotu MMF vůči Evropě vysvětluje ovšem evropská hlasovací síla jen zčásti. Pramení totiž také z mentality „my“ versus „oni“, která obdobně proniká i výzkumy v předních investičních domech na Wall Street. Analytici, kteří se celý život věnovali pouze vyspělým ekonomikám, se naučili sázet na to, že se daří, protože během několika desetiletí před nástupem krize se většinou dařilo dobře – velice dobře.

Právě proto kupříkladu mnozí stále předpokládají, že hned za rohem čeká běžné svižné zotavení. Finanční krize však měla všem připomenout, že rozdíl mezi vyspělými a rozvíjejícími se trhy není veden po ostré hranici.

Předseda Federálního rezervního systému USA Ben Bernanke si ve svém nedávném projevu v americkém Jackson Hole důrazně postěžoval, že hlavní brzdou ozdravení se zřejmě stala politická paralýza. Analytici uvyklí pracovat na rozvíjejících se trzích ovšem chápou, že takovému ochromení politiky je po finanční krizi velmi těžké se vyhnout.

Namísto otrocké důvěry v záruky tvůrců politik se badatelé zaměření na rozvíjející se trhy naučili stavět se k oficiálním slibům cynicky. Až příliš často se stává, že se pokazí všechno, co se pokazit může.

MMF do svého hodnocení dluhové dynamiky eurozóny musí vnést mnoho z takového skepticismu, namísto neustálého hledání vypjatých předpokladů, které mají dluh prezentovat jako udržitelný. Každý, kdo se zblízka podívá na komplikované možnosti, které by Evropu zbavily dluhové svěrací kazajky, musí pochopit, že politické mantinely budou obrovskou překážkou, ať už si Evropa zvolí kteroukoli z cest.

MMF přikládá příliš mnoho hodnověrnosti úřadujícím vládám i mimo Evropu, místo aby se zaměřil na dlouhodobé zájmy dané země a jejího lidu. Fond nedělá obyvatelům Evropy žádnou laskavost, když se zdráhá důrazně nenaléhat na realističtější řešení, včetně dramatických odpisů dluhů zemí na okraji eurozóny a přenesení záruk jádrových zemí jinam.

Teď když Fond narovinu přiznal obrovské kapitálové díry v mnoha evropských bankách, měl by začít energicky naléhat na komplexní a věrohodné řešení dluhové krize eurozóny, řešení, jehož součástí bude buď částečný rozpad eurozóny, nebo zásadní ústavní reforma. Závisí na tom budoucnost Evropy, o budoucnosti MMF ani nemluvě.