Poté, co Izrael nedokázal loni v létě přesvědčivě zvítězit nad Hizballáhem v jižním Libanonu, donutil tlak veřejnosti vládu premiéra Ehuda Olmerta jmenovat komisi, která by prošetřila příčiny tohoto překvapivého selhání. Jak mohla malá ozbrojená skupina čítající méně než několik tisíc bojovníků přežít útok nejhrozivější vojenské mašinerie na Blízkém východě?

Komise vedená bývalým soudcem Nejvyššího soudu Elijahu Winogradem právě zveřejnila svou prozatímní zprávu. Její kritika Olmerta, ministra obrany Amira Perece a náčelníka generálního štábu Dana Haluce – nastíněná v podrobném a pečlivém stosedmnáctistránkovém hodnocení – je tvrdá, ale nikoliv překvapivá. Winogradova komise formulovala to, co si již myslí většina Izraelců: totiž že Olmert s Perecem postrádali vojenské, bezpečnostní a politické zkušenosti, aby mohli konfrontovat teroristickou organizaci, která prováděla výpady na izraelské území, zabila řadu vojáků, další dva unesla a poté během více než měsíce odpálila tisíce raket na civilní cíle.

Nezkušenost premiéra a ministra obrany skutečně nemají v dějinách Izraele obdoby. Olmert, jenž nastoupil na místo Ariela Šarona jako vůdce nové strany Kadima, byl pokládán za schopného, leč nevýrazného parlamentáře – a později starosty Jeruzaléma –, který byl znám spíše pro svůj polemický styl než pro politickou velikost či váhu.

Pro většinu Izraelců – včetně těch, kteří pro něj po stažení z Gazy hlasovali jakožto pro nositele Šaronova odkazu – tak Olmert zůstal premiérem, jenž se k moci dostal náhodou. Podobně i Perec, dogmatický, ale efektivní odborář, překvapil všechny, když se ve stranických primárkách dostal do čela Strany práce a poté dal přednost resortu obrany před financemi.

Řada lidí měla pocit, že s dvojicí Olmert-Perec je zaděláno na problémy. Právě proto, že si Izraelci uvědomují neustálé bezpečnostní ohrožení své země, byli vždy přesvědčeni, že jejich vedoucí představitelé by měli být schopni vést Izrael ve válce – ale také klást armádě nepříjemné otázky, pokud selže diplomacie.

Když 12. července 2006 takový okamžik znenadání (nebo to tak alespoň vypadalo) nastal v podobě útoku Hizballáhu, byli dva čelní izraelští politici zastiženi zcela v nedbalkách: náhle se ocitli ve válce, na kterou nebyli připraveni ani oni, ani izraelská armáda. Té velel – vůbec poprvé v jejích dějinách – generál letectva Dan Haluc, který věřil, že vše lze vyřešit vzdušnou silou, čímž vytvořil třaskavou kombinaci civilní ignorance a vojenské arogance.

Winogradova komise dává odměřeným, ale zničujícím jazykem všem třem vedoucím představitelům nedostatečnou. Olmertovo rozhodnutí vstoupit do bitvy bylo neuvážené a nebralo v potaz důsledky. Perec nedokázal odhadnout strategické dopady svých rozhodnutí. A Haluc nebyl s to prezentovat civilnímu vedení úplný obrázek o vojenských alternativách, které se armádě nabízely.

Haluc již před několika měsíci rezignoval. Olmert a Perec však deklarovali, že navzdory závěrům komise neodstoupí: místo toho přislíbili, že zavedou do praxe řadu dalekosáhlých a zásadních doporučení komise v otázkách politiky, strategie a rozhodovacích procesů.

Udrží se Olmert s Perecem ve funkcích? Jejich koaliční vláda se těší pohodlné parlamentní většině; politická aritmetika navíc neskýtá žádnou životaschopnou parlamentní alternativu. Veřejné mínění – vrtkavé a rozezlené – nicméně volá po rezignaci obou: výzkum veřejného mínění provedený po zveřejnění zprávy komisí ukázal, že pouze 14% Izraelců je přesvědčeno, že by měl Olmert setrvat ve funkci, zatímco Perece podpořilo méně než 11% respondentů.

Na tento týden jsou plánovány demonstrace volající po odstoupení vlády, pro niž tak bude další fungování evidentně obtížnější. Již dnes se objevují zvěsti o palácovém převratu uvnitř Kadimy s cílem nahradit Olmerta buďto vicepremiérem v osobě veterána Šimona Perese, anebo oblíbenou ministryní zahraničí Cipi Livniovou. Nezdá se však, že se Olmert nechá vystrnadit.

Slabá a zdiskreditovaná Olmertova vláda opravdu může přežít. Existují totiž silné náznaky, že kdyby měl kabinet padnout a konat se nové volby, vítězem by se stal Benjamin Netanjahu z pravicového Likudu, jenž byl ve volbách v roce 2006 poražen na hlavu, ale nyní trpělivě vyčkává v zákulisí. Mnozí z těch, kdo si přejí Olmertův odchod, by zároveň nevítali Netanjahuův návrat, což možná vysvětluje také postoj Spojených států, který se jeví jako nepřímá podpora Olmertovi.

Pouze silná izraelská vláda může činit bolestná rozhodnutí, která jsou nezbytná, má-li se jednání s Palestinci setkat s úspěchem. V důsledku toho se zdají vyhlídky na smysluplné pokračování izraelsko-palestinských rozhovorů ještě slabší než dříve. Skutečným poraženým z libanonské války z roku 2006 tak není ani Izrael, ani Hizballáh, nýbrž – alespoň prozatím – mírový proces.