Jako občan Austrálie jsem v této zemi volil v nedávných federálních volbách. Totéž učinilo přibližně 95% registrovaných australských voličů. Toto číslo ostře kontrastuje s volbami ve Spojených státech, kde volební účast v prezidentských volbách v roce 2004 jen o vlas přesáhla 60%. V kongresových volbách, které připadají na polovinu funkčního období prezidenta, se přijít k volbám obvykle obtěžuje méně než 40% oprávněných amerických voličů.

Skutečnost, že tolik Australanů volí, má svůj důvod. Když ve 20. letech minulého století klesla volební účast pod 60%, uzákonil parlament povinné hlasování. A i když poté v zemi vládly nejrůznější vlády, neobjevila se žádná seriózní snaha tento zákon zrušit a výzkumy veřejného mínění ukazují, že ho podporuje přibližně 70% obyvatel.

Australané, kteří k volbám nepřijdou, obdrží dopis s dotazem proč. A ti, kdo nemají přijatelnou omluvu, jako je onemocnění nebo pobyt v zahraničí, musí zaplatit drobnou pokutu. Počet pokutovaných občanů je ovšem nižší než 1% oprávněných voličů.

V praxi není povinné odevzdat platný hlas, nýbrž přijít do volební místnosti, nechat si odškrtnout své jméno a vhodit do volební urny hlasovací lístek. Vzhledem k tajné volbě nelze lidem zabránit v tom, aby psali na hlasovací lístky nesmysly nebo je nechávali prázdné. Procento neplatných hlasů je sice v případě povinného hlasování o něco vyšší, ale ani zdaleka nemůže vyvážit rozdíl ve volební účasti.

Austrálie není jedinou zemí, kde je hlasování povinné. Již dříve je zavedly Belgie a Argentina a dnes platí v mnoha dalších zemích, zejména v Latinské Americe, i když sankce a forma vymáhání se stát od státu mění.

Protože jsem v době australských voleb pobýval v USA, nebyl jsem povinen hlasovat. Měl jsem mnoho důvodů doufat v porážku konzervativní vlády Johna Howarda, ale to ještě nevysvětluje, proč jsem si dal tu námahu a hlasoval, jelikož pravděpodobnost, že by můj hlas něco změnil, byla minimální (a podle očekávání také nic nezměnil).

Když je hlasování dobrovolné a pravděpodobnost, že o výsledku rozhodne hlas kteréhokoliv jediného člověka, mimořádně nízká, pak i ty nejmenší náklady – například čas potřebný k příchodu do volební místnosti, čekání v řadě a vhození hlasovacího lístku do urny – stačí k tomu, aby hlasování působilo iracionálně. Pokud se však touto logikou řídí mnoho lidí a k volbám nepřijde, pak může o budoucnosti země rozhodnout menšina populace a většina zůstane nespokojená.

Příkladem jsou nedávné volby v Polsku. V celostátních volbách v roce 2005 hlasovalo sotva 40% oprávněných voličů, což bylo nejnižší číslo od zavedení svobodných voleb po období komunismu. V důsledku toho se mohl stát premiérem Jarosław Kaczyński s podporou koalice stran, které získaly většinu křesel v parlamentu, přestože od celkového počtu 30 milionů oprávněných voličů obdržely pouhých šest milionů hlasů.

Když byl Kaczyński o pouhé dva roky později nucen vypsat další volby, vyšlo najevo, že mnozí z těch, kteří v roce 2005 nevolili, byli s výsledkem nespokojeni. Volební účast se zvýšila na téměř 54%, přičemž růst byl obzvláště patrný mezi mladšími a vzdělanějšími voliči. Kaczyńského vláda utrpěla těžkou porážku.

Nechceme-li, aby o naší vládě rozhodovala malá menšina, dáme přednost vysoké volební účasti. Protože je však náš hlas pouze drobným příspěvkem ke konečnému výsledku, čelí každý z nás pokušení dopřát si volno a neobtěžovat se jít k volbám v naději, že volit půjde dost jiných lidí, a demokracie tak zůstane robustní a k moci se dostane vláda vnímavá k názorům většiny občanů.

Existuje však řada možných důvodů, proč volit. Někteří lidé volí proto, že se jim to líbí, a kdyby nevolili, neměli by na práci nic lepšího. Jiné motivuje smysl pro občanskou povinnost, který nehodnotí racionalitu volby ve vztahu k možnému dopadu jejich hlasu.

Ještě jiní možná volí nikoliv kvůli představě, že právě oni určí výsledek voleb, nýbrž proto, že podobně jako fotbaloví příznivci chtějí fandit svému týmu. Tito lidé mohou volit proto, že kdyby to nedělali, neměli by právo si stěžovat, pokud se jim zvolená vláda nebude líbit. Případně si mohou spočítat, že pravděpodobnost rozhodnutí o výsledku sice činí pouhých jedna ku několika milionům, avšak výsledek je natolik důležitý, že i takto malá pravděpodobnost je s to převážit drobné nepohodlí spojené s hlasováním.

Pokud však ani tyto úvahy nepřimějí lidi k hlasování, je povinná volba způsobem, jak problém pohodlných voličů překonat. Díky tomu, že volební neúčast něco stojí, je pro každého rozumné jít volit a současně se z účasti ve volbách vytváří společenská norma. Australané chtějí být k hlasování nuceni. K volbám chodí s radostí, protože vědí, že volí i všichni ostatní. Země, které si lámou hlavu s nízkou volební účastí, by udělaly dobře, kdyby o australském povinném modelu rovněž začaly uvažovat.