29

Americké celosvětové volby

NEW YORK – V nadcházejících prezidentských volbách ve Spojených státech nebude moci volit většina lidí na světě, přestože je pro ně v sázce hodně. Občané zemí mimo USA drtivou většinou preferují znovuzvolení Baracka Obamy oproti vítězství jeho vyzyvatele Mitta Romneyho. Jsou k tomu dobré důvody.

Co se týče ekonomiky, účinky Romneyho politik na vytváření nerovnější a rozdělenější společnosti by zahraničí přímo nepocítilo. V minulosti byl však často americký příklad v dobrém i ve zlém napodobován. Mnohé vlády si rychle osvojily mantru Ronalda Reagana o deregulovaných trzích – politiky, které nakonec vyvolaly nejhorší globální recesi od 30. let 20. století. Ostatní země, které šly v amerických šlépějích, zaznamenaly narůstající nerovnost – více peněz na vrcholu, více chudoby vespod a slabou střední třídu.

Romneym navržené kontrakční politiky – snaha předčasně snížit schodky, zatímco americká ekonomika je stále neduživá – téměř určitě oslabí už beztak bezkrevný americký růst, a zhorší-li se krize eura, mohla by přivodit další recesi. V takovém okamžiku by slábla americká poptávka a zbytek světa by důsledky Romneyho prezidentského působení skutečně pocítil zcela přímo.

To upozorňuje na téma globalizace, která znamená společné úsilí mezinárodního společenství na mnoha frontách. Kroky nezbytné s ohledem na obchod, finance, změnu klimatu a řadu dalších oblastí se však nedělají. Mnoho lidí tyto neúspěchy připisuje zčásti neexistenci amerického vedení. Jenže ačkoliv Romney apeluje na siláctví a říznou rétoriku, ostatní světoví lídři by jej patrně nenásledovali, neboť jsou přesvědčeni (podle mého soudu právem), že by USA – a spolu s nimi i jejich země – vedl špatným směrem.

Americká „výjimečnost“ se možná dobře prodává na domácí scéně, ale v zahraničí pohoří. Irácká válka prezidenta George W. Bushe – nesporně porušení mezinárodního práva – ukázala, že ačkoliv Amerika vynakládá na obranu téměř tolik jako celý zbytek světa dohromady, nedokázala pacifikovat zemi, která oproti ní má méně než 10 % obyvatel a méně než 1 % HDP.

Navíc se ukázalo, že kapitalismus ve stylu USA není ani efektivní, ani stabilní. Jelikož příjmy většiny Američanů dekádu a půl stagnovaly, bylo zřejmé, že americký ekonomický model pro většinu občanů přínosný není, nehledě na oficiální údaje o HDP. Tento model ostatně vybuchl ještě před odchodem Bushe z úřadu. Společně s porušováním lidských práv za jeho vlády udělala Velká recese – předvídatelný (a předvídaný) důsledek jeho ekonomických politik – pro oslabení americké měkké moci tolik, jako udělaly války v Iráku a Afghánistánu pro oslabení věrohodnosti americké vojenské moci.

Co se týče hodnot, konkrétně hodnot Romneyho a jeho kandidáta na viceprezidenta Paula Ryana, situace není o mnoho lepší. Každá jiná vyspělá země například uznává právo na dosažitelné zdravotnictví a Obamův zákon o dostupné péči představuje významný krok k tomuto cíli. Romney však tuto snahu kritizuje, a nic místo ní nenabízí.

Amerika má dnes tu kvalitu, že patří mezi vyspělé země, které si mohou dovolit alespoň rovnost příležitostí pro své občany. Romneyho drastické rozpočtové škrty, zacílené na chudé a střední třídu, by přitom dále brzdily sociální mobilitu. Zároveň by rozšířil armádu, utrácel víc peněz za zbraně, které nefungují proti nepřátelům, kteří neexistují, obohacoval smluvní dodavatele obranných služeb jako Halliburton na úkor zoufale potřebných veřejných investic do infrastruktury a školství.

Bush sice nekandiduje, ale Romney se od politik Bushovy vlády dostatečně nedistancoval. Právě naopak, jeho kampaň charakterizují titíž poradci, tatáž oddanost vyšším armádním výdajům, stejné přesvědčení, že snižování daní pro bohaté je řešením všech ekonomických problémů, a stejná mlhavá rozpočtová matematika.

Vezměme si například tři dříve zmíněná témata, která jsou ústředními body globální agendy: změnu klimatu, finanční regulace a obchod. Romney o první mlčí a mnozí v jeho straně jsou „klimatickými popírači“. Svět v této věci nemůže od Romneyho očekávat skutečné vedení.

Co se týče regulace finančnictví, současná krize sice zdůrazňuje potřebu přísnějších pravidel, ale u mnoha otázek se dohoda ukazuje jako nedostižná, zčásti proto, že Obamova administrativa má příliš úzké vazby na finanční sektor. S Romneym by to však nebyl vůbec žádný rozdíl: metaforicky řečeno, on je finanční sektor.

Jedno finanční téma, u něhož panuje celosvětová shoda, je nutnost uzavřít offshore bankovní ráje, které existují hlavně za účelem krácení a obcházení daní, praní špinavých peněz a korupce. Peníze se na Kajmanské ostrovy nestěhují proto, že by jejich růstu prospívalo slunce; těmto penězům se daří v přítmí. Jenže vzhledem k tomu, že Romney neprojevuje lítost ani nad vlastním využíváním kajmanských bank, se vší pravděpodobností se pokroku v této sféře nedočkáme.

V oblasti obchodu Romney slibuje, že zahájí obchodní válku s Čínou a že ji hned první den v úřadu prohlásí za měnového manipulátora – což je slib, který mu dá málo manévrovacího prostoru. Odmítá vzít na vědomí značné reálné zhodnocování žen-min-pi za poslední roky či přiznat, že změny čínského směnného kurzu sice mohou ovlivnit bilaterální obchodní deficit, ale že záleží spíš na multilaterálním obchodním schodku Ameriky. Silnější žen-min-pi by jednoduše znamenalo odklon USA od Číny k lacinějším producentům textilu, oděvů a dalšího zboží.

Ironií – Romneym opět neviděnou – je to, že ostatní země z měnové manipulace obviňují USA. Vždyť jeden z hlavních přínosů politiky „kvantitativního uvolňování“ americké centrální banky – snad jediný kanál s výrazným účinkem na reálnou ekonomiku – plyne z devalvace amerického dolaru.

Světu na amerických volbách v mnohém záleží. Většina lidí, kteří jimi budou ovlivněni, – téměř celý svět – bohužel nebude mít na výsledek žádný vliv.

Z angličtiny přeložil David Daduč