Od počátku devadesátých let do Číny přiteklo více přímých zahraničních investic než do jakékoli jiné země s výjimkou Spojených států. Na tomto kapitálovém přílivu mají lví podíl tzv. zámořští Číňané – z Hongkongu, Tchaj-wanu, Macaa a jihovýchodní Asie. Investice proudící z Hongkongu a Macaa tvořily na počátku devadesátých let celých 70 procent přímých zahraničních investic v Číně. Od té doby podíl těchto dvou oblastí klesl, stále však představují 50 procent celkových přímých zahraničních investic v zemi.

Celý svět Číně závidí, že do ní její emigranti investují tolik kapitálu. Indie může jen naříkat, že Indové žijící v zahraničí nemají peníze a vlastně snad ani chuť investovat ve své rodné zemi. Ekonomové a odborníci na čínské dění zase oslavují pohotový přísun kapitálu, know-how a marketinkových kanálů, díky nimž se Čína během krátké doby stala výrobní základnou a exportním obrem Asie.

Ti, kdo opěvují přímé zahraniční investice od čínských emigrantů, však pro samou chválu nevidí jejich zásadní vady na kráse. Ano, firmy, do nichž investují čínští emigranti, produkují významnou část čínského exportu, ale často se tak děje převzetím exportně orientovaných podniků od domácích Číňanů. Svědčí o tom dva údaje. Prvním je poměr mezi exportem a HDP, který od roku 1990 do roku 1990 vzrostl z 15 na 20 procent. Druhým číslem je podíl vývozu zahraničních firem na celkovém vývozu Číny: ten se během téže doby zvýšil z 15 na téměř 40 procent. Zahraniční firmy jsou sice pro Čínu zdrojem exportu, ale spolu s tím zabírají velkou část exportního koláče domácím čínským podnikatelům.

Zahraniční kontrola nad tolika exportně orientovanými podniky svědčí o zásadních nedostatcích v čínském finančním systému. Čína je sice po Singapuru zemí s druhou nejvyšší mírou spořivosti na světě, většinu těchto peněz ale obvykle spolknou neefektivní státní podniky. Tyto investice nejenže nezvýšily konkurenceschopnost čínských státních podniků, ale zároveň připravily schopné místní podnikatele o finanční podporu, kterou zoufale potřebují.

V důsledku toho zahraniční Číňané skupují firmy domácích podnikatelů téměř za pakatel, protože peníze, které přinášejí, jsou jediným zdrojem financí pro obchodní expanzi. Tedy fakt, že Čína umí přilákat tolik exportně orientovaných přímých zahraničních investic, je varováním, že je cosi velmi špatného ve finančním systému země.

Diskriminace domácích čínských podnikatelů nekončí jen u peněz. Až donedávna nemohly čínské soukromé čínské firmy prodávat své zboží přímo zahraničnímu kupci a nemohly si ponechat své příjmy ve valutách. Jenže firma, která produkuje na export, nutně potřebuje zahraniční měnu, aby mohla dovážet návrhy a výrobní materiál. Zákaz nakládání s valutami tak soukromým podnikatelům vzal jejich nezávislost.

Také čínské právo místní exportní firmy diskriminuje. Zahraniční investoři si často stěžují na to, že jejich vlastnická práva nejsou patřičně chráněna. To je snad i pravda, ale čínští podnikatelé jsou na tom mnohem hůř. Čínská ústava už od roku 1982 obsahuje klauzuli o ochraně vlastnických práv zahraničních investorů. Domácím podnikatelům se přitom stejné ústavní ochrany dostalo až v roce 1999!

Říká se, že spojení čínské levné pracovní síly a podnikatelského ducha čínských emigrantů je dar z nebes. Háček je v tom, že pak by podle této teorie museli všichni domácí čínští podnikatelé být naprosto neschopní. Tady jde především o to, že s přímými zahraničními investicemi do Číny přicházejí nejen peníze, ale i zahraniční kontrola. A zahraniční kontrola má smysl jen tehdy, pokud s ní přichází know-how, který místnímu managementu chybí.

Je to opravdu smysluplné vysvětlení toho, proč čínští podnikatelé předávají kontrolu nad svými podniky emigrantům? Podívejme se na další země v podobné situaci. Indičtí a turečtí podnikatelé mají ve svých zemích úspěšné oděvní podniky a uzavírají kontrakty se zahraničními kupci, kteří dále prodávají jejich zboží. Zahraniční kupci jim poskytují návrhy a dokonce suroviny a domácí podnikatelé je pak dávají dohromady podle předepsaných pokynů.

Pokud čínští podnikatelé opravdu nejsou méně schopní než jejich indičtí a turečtí kolegové – a to nikdo netvrdí –, není důvod, proč by čínští emigranti nemohli uzavírat kontrakty s domácími čínskými podnikateli na výrobu zboží, které půjde na export. Rozdíl je v tom, že přímé zahraniční investice nepřinášejí finančně zdecimovaným čínským podnikatelům jen obchodní příležitost, ale především finance, zatímco kontrakt vytváří jen obchodní příležitost. Čínským podnikatelům chybí peníze, ne talent.

V některých oblastech o tom čínští podnikatelé vědí své. Například v oblasti tradičních uměleckých řemesel, jako jsou řezbářské práce z nefritu nebo slonoviny. V roce 1995 bylo v Číně na 900 rukodělných firem ovládaných zahraničním kapitálem – průměrný zahraniční podíl činil 88 procent. V oborech, v nichž Čína vynikala po celá tisíciletí, je tedy zahraniční kontrola téměř absolutní.

Levná pracovní síla je nejméně přesvědčivým argumentem, proč do Číny proudí tolik exportně orientovaných přímých zahraničních investic. Přímé zahraniční investice nejsou jedinou formou přeshraniční ekonomické transformace. Hongkongská firma si může objednat práci na zakázku v provincii Kuang-tung a ušetří tak na pracovní síle stejně, jako kdyby investovala v Číně. Levná pracovní síla vysvětluje, proč chtějí čínští emigranti v Číně vyrábět; nevysvětluje však to, proč jsou jejich investice v Číně tak žádány.

S blížícím se vstupem Číny do Světové obchodní organizace se její politický a administrativní aparát snaží pozdvihnout investiční prostředí a zlepšit vlastnická práva zahraničních investorů. Ale proč je stále hluchý k zájmům domácích podnikatelů? Skutečným nejnaléhavějším úkolem čínské vlády není členství ve WTO, ale zlepšení politického, regulačního a finančního přístupu k podnikatelům, kteří jsou nadaní, pracovití a novátorští stejně jako jejich kolegové v emigraci. Neexistuje pádný důvod, proč by měli v tak masivním měřítku – a mnohdy za tak směšné ceny – odevzdávat kontrolu nad svými podniky svým zámořským bratrancům.