8

Rození pianisté?

LONDON – Editor listu The Guardian Alan Rusbridger napsal knihu o tom, jak se rozhodl cvičit 20 minut denně hru na klavír. Po osmnácti měsících svým užaslým přátelům přehrál děsivě těžkou Chopinovu Baladu č. 1 g moll. Dokázal by to každý? Nebo bylo zapotřebí obzvláštního talentu?

Debata na téma vlohy versus píle trvá už dlouho. Zůstává nerozřešená, protože tuto vědeckou otázku odjakživa obklopuje politika. Obecně vzato ti, kdo zdůrazňují vrozené schopnosti, patří k politickým konzervativcům, kdežto ti, kdo akcentují výchovu, patří k politickým radikálům.

Filozof devatenáctého století John Stuart Mill patřil ke škole, která předpokládala, že „to dokáže každý“. Byl přesvědčen, že jeho úspěchy nikterak nevycházejí z nadprůměrných zděděných vlastností: Johnem Stuartem Millem se mohl stát kdokoli s „normální inteligencí a zdravím“, kdo by byl vystaven vzdělávacímu systému jeho otce – jehož součástí byla výuka řečtiny ve třech letech.

Mill byl ve svém století součástí liberálního útoku na aristokratické výsady: úspěch byl důsledkem příležitosti, ne rodu. Procvičování schopností (vzdělávání) probouzí potenciál, který by jinak zůstal neupotřeben.

Charles Darwin tento optimistický náhled na možné kladné účinky výchovy zdánlivě anuloval. Druhy se vyvíjejí, prohlásil Darwin, prostřednictvím „přírodního výběru“ – náhodné selekce biologických rysů prospěšných k přežití ve světě omezených zdrojů, uskutečňované soupeřením. Herbert Spencer vysvětlil evoluci společností pomocí pojmu „přežití nejzdatnějších“.

Sociální darwinisté interpretovali přírodní výběr tak, že každé humanitární úsilí o zlepšení podmínek chudých by brzdilo pokrok lidské rasy, neboť by ji zatěžovalo přílišným počtem parazitů. Společnost by své omezené zdroje utrácela za ztracené případy, namísto investic do úspěšných. To zapadalo do ideologie onoho typu kapitalismu, který měl „krev na tesácích a drápech“.

Sociální darwinismus poskytl pseudovědecké zdůvodnění americké víry v laissez-faire (kde úspěšný podnikatel ztělesňuje přežití nejzdatnějších), eugeniky (cílené snahy plodit kvalitnější jedince, obdoby šlechtění koní, a zabránit „přemnožení“ neschopných) a rasově eugenických teorií nacismu.

V reakci na vražedné sklony sociálního darwinismu po druhé světové válce převládl Millův názor ve formě sociální demokracie. Úsilí státu o zlepšení stravy, vzdělání, zdraví a bydlení umožní chudým realizovat jejich potenciál. Klesl význam soupeření jako společenského principu, ve prospěch spolupráce.

Odlišnosti ve vrozených schopnostech se nepopíraly (alespoň mezi soudnými lidmi). Oprávněně však převládl pocit, že je zapotřebí vykonat obrovské množství práce pro zvýšení průměrných úrovní úspěšnosti, než se člověk začne obávat, že prosazované politiky podporují přežití neschopných.

Pak se nálada začala opět obracet. Sociální demokracie byla napadána, že trestá úspěšné a odměňuje neúspěšné. Biolog Richard Dawkins v roce 1976 určil „sobecký gen“ jako jednotku darwinovského výběru. Evoluční příběh byl zasazen do nových kulis jako bitva genů usilujících zajistit si v průběhu času přežití pomocí mutací, jež vytvářejí jedince (fenotypy) nejlépe adaptované k přenosu svých genů. Podřadné fenotypy v průběhu evoluce mizí.

Přestože by tento pohled na evoluci nebyl možný před objevem DNA, není náhodou, že se prosadil ve věku Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Jistěže, sobecký gen musí být do jisté míry „altruistický“, neboť jeho přežití závisí na přežití jeho příbuzenské skupiny. Ale nemusí být až tak altruistický. Přestože Dawkins později litoval, že gen označil za „sobecký“ (říká, že lepší by bylo „nesmrtelný“), přídavné jméno, které použil, bylo v tehdejší době zajisté nejlépe adaptované k maximalizaci prodejního úspěchu jeho knihy.

Od té doby jsme se už sice od obhajoby sobectví odvrátili, ale dosud jsme nezískali zpět nezávislý mravní jazyk. Nový obecně přijímaný názor, vyhovující světu, v němž se nezřízené ukájení chamtivosti ukázalo jako ekonomicky katastrofální, říká, že lidský druh je geneticky naprogramovaný k mravnosti, protože jedině mravním konáním (péčí o přežití ostatních) dokážeme zajistit jeho dlouhodobé přežití.

Současnému mravnímu jazyku dominuje metafora „naprogramovanosti“. Podle Jonathana Sackse, vrchního rabína Velké Británie, jsou náboženská přesvědčení užitečná pro naše přežití, neboť nás přesvědčují, abychom jednali sociálně kooperativními způsoby: „Máme zrcadlové neurony, které nás vedou k pocitu bolesti, když vidíme utrpení jiných,“ napsal nedávno. Ohleduplnost k ostatním je „umístěna v prefrontální kůře“. Náboženství „rekonfiguruje naše nervové spoje“. Krátce: „Neodarwinisté ani zdaleka nevyvrátili náboženství, naopak pomohli nám pochopit, proč je důležité.“ Nemusíme se tedy obávat, že zeslábne.

Ateisté možná nebudou souhlasit. Jedná se ale o nezvyklý výrok náboženského vůdce, protože otázku pravdivosti či pomýlenosti čili etické hodnoty náboženských přesvědčení staví na jednu stranu. Anebo jinak: veškeré programové vybavení v prefrontální kůře musí být etické, protože je dobré pro naše přežití. Jaká je ale v takovém případě etická hodnota přežití? Má setrvalé přežívání lidské rasy určitou hodnotu samo o sobě, nezávisle na tom, čeho dosahujme nebo co tvoříme?

Je zapotřebí, abychom morálku osvobodili od vědeckých tvrzení. Musíme trvat na tom, na čem vždy trvali filozofové a náboženští učitelé: vedle přežití existuje něco, co označujeme za dobrý život, a pochopení jeho podstaty se musíme naučit, jako když Milla jeho otec učil základům Aristotelovy Druhé analytiky. Naše přirozenost nám sice dává dispozice k učení, ale co se naučíme, závisí na tom, k čemu jsme vedeni.

Z angličtiny přeložil David Daduč