NEW YORK – V době, kdy se v mezinárodních sdělovacích prostředcích propírají obvinění ze sexuálních deliktů, která švédská prokuratura vede proti zakladateli serveru WikiLeaks Julianu Assangeovi, si jeden mediální úzus zasluhuje bližší pozornost. Assangeho známe jménem. Dvě Švédky, které proti němu vznesly obvinění, jsou však vytrvale označovány pouze jako „slečna A“ a „slečna W“ a jejich snímky jsou rozostřené.

Mediální organizace tvrdí, že je k této politice vede respekt k údajným obětem. Tytéž organizace by však nikdy neinformovaly například o obviněních z podvodu – nebo i z násilí nesexuální povahy – proti podezřelému, který byl jmenován v anonymních nařčeních. Navzdory dobrým úmyslům je zajišťování anonymity v případech sexuálních deliktů ve skutečnosti pro ženy mimořádně škodlivé.

Zvyk nejmenovat osoby obviňující někoho ze znásilnění je pozůstatkem viktoriánské éry, kdy se znásilnění a další sexuální zločiny kodifikovaly a ohlašovaly způsoby předznamenávajícími naši éru. Znásilnění se pokládalo za „osud horší než smrt“ a jeho oběti – které měly zůstat až do sňatku pannami – se stávaly „poškozeným zbožím“.

Virginia Woolfová označovala ideál ženství v tomto období výrazem „anděl v domě“: byla jím skromná a křehká bytost, která by nedokázala obstát v drsné veřejné aréně. Tento ideál měl pochopitelně i svou odvrácenou stranu: ostentativní křehkost žen – a jejich předurčená role ikon sexuální čistoty a nevědomosti – se využívala k tomu, aby se ženám znemožňovalo ovlivňovat výsledky určující jejich vlastní osud. Ženy se například nemohly pod vlastním jménem plně účastnit právního řízení.

Jedním z práv, za která sufražetky bojovaly, bylo právo být usvědčena z vlastních zločinů. I poté, co ženy získaly zákonná práva – a poté, co i jiné předsudky o ženách dopadly stejně jako čichací soli a korzety s velrybími kosticemi –, však povýšenecký viktoriánský úzus neidentifikovat ženy, které vznesou obvinění ze sexuálního deliktu, v naší společnosti přetrvává.

Tento úzus není jen urážkou pro ženy, ale zároveň notně ztěžuje trestní stíhání znásilnění. Anonymita zarážejícím způsobem slouží institucím, které násilníky či pachatele sexuálního obtěžování nechtějí stíhat.

Například armáda Spojených států utajuje totožnost osob hlásících znásilnění – a výskyt případů znásilnění v amerických ozbrojených složkách dnes dosáhl bezpříkladných hodnot. Zajišťování anonymity obvinění umožňuje vojenským úřadům vyhýbat se vedení rozsáhlých záznamů, což zase oficiálním činitelům umožňuje vyhýbat se zodpovědnosti za otevřená hlášení sexuálních útoků a trestním stíháním – a tedy nestíhat sexuální delikty seriózním a systematickým způsobem.

Totéž platí pro univerzity. Moje alma mater, Yaleova univerzita, dvacet let využívala anonymity při hlášení sexuálního obtěžování a znásilnění k tomu, aby případy sexuálních deliktů a záznamy opakovaných delikventů zametala pod koberec, čímž chránila vlastní zájem na zamezení systematickému vyšetřování. Kvůli převládající politice anonymity na univerzitách dnes nejméně dva údajní sérioví násilníci – jejichž útoky ohlásila nezávisle na sobě zaměstnavateli více než jedna oběť – vyučují na nových univerzitách, aniž kdy proti nim byla vznesena obvinění.

Poučení je zřejmé: tam, kde se obvinění vznášejí anonymně, nebere je nikdo stejně vážně jako obvinění vznesená veřejně, což má za následek institucionalizovanou beztrestnost pro sexuální predátory.

Teprve když oběti vystoupily a sdělily své jméno – připusťme, že je to obtížné a mnohdy i bolestné –, začaly být institucionální změny a úspěšná trestní stíhání možné. Rozhodnutí Anity Hillové z roku 1991 nevznést anonymní obvinění vůči Clarenci Thomasovi, dnešnímu soudci amerického Nejvyššího soudu, podnítilo vlnu vymáhání zákona o rovných příležitostech v zaměstnání. Hillová věděla, že její motivy budou zpochybňovány. Jako právnička však chápala, jak neetická jsou anonymní obvinění – a jak malá je pravděpodobnost, že přinesou skutečné výsledky.

Úzus anonymity ve skutečnosti pouze umožňuje rozkvět mýtů o znásilnění. Když nejsou oběti utajované, je daleko zřejmější, že znásilnění může potkat kohokoliv – babičky i studentky, ženy v domácnosti i prostitutky. Místo toho zde máme stereotypy o tom, jak „reálně“ musí oběti znásilnění vypadat a chovat se, aby byly brány vážně. A také zde máme mýtus o vyšším procentu falešně ohlášených znásilnění oproti jiným trestným činům (v USA se oba údaje neliší: činí 2-4%).

Feministky už dlouho tvrdí, že ke znásilnění se musí přistupovat jako ke kterémukoliv jinému trestnému činu. U žádného jiného trestného činu však nejsou autoři obvinění drženi za zdí anonymity. Takový rozdíl v přístupu ke znásilnění slouží pouze k udržování jeho pomýlené charakteristiky „zločinu jiného typu“, který je plný kulturního balastu a mylných představ.

A konečně je tu i hluboký morální problém. Totožnost dětských obětí by se u obvinění ze sexuálních deliktů pochopitelně měla chránit, avšak ženy nejsou děti. Vznese-li někdo vážné obvinění z trestného činu, musí si přát, aby se k němu ostatní chovali jako k morálně dospělému člověku – a musí se tak k sobě chovat i on sám.

Proto soudní systémy – přinejmenším v demokraciích – obvykle vyžadují, aby se obviněný mohl postavit tváří v tvář člověku, který obvinění vznesl. Proč například v kauze, která je tolik závislá na veřejném mínění – a na které tolik závisí –, musí Assange čelit obviněním, jež pro něj mohou mít vážné následky, zatímco osoby vznášející tato obvinění zůstávají v anonymitě?

Takzvané „zákony o krytí obětí znásilnění“ by se měly používat k ochraně údajných obětí. Nikomu není nic po tom, s kým oběť dříve spala nebo co měla v době napadení na sobě. Zamezení tomu, aby se součástí vyšetřování nebo trestního stíhání stala sexuální minulost osoby vznášející obvinění, však není totéž jako poskytnutí anonymity.

A ani by tomu tak být nemělo. Motiv a kontext jsou koneckonců v případě jakéhokoliv závažného nařčení z trestného činu legitimní otázky. Hillová například věděla, že bude muset vysvětlit, proč čekala několik let, než Thomase coby svého někdejšího zaměstnavatele obvinila. Podobně i dospělí, kteří obvinili sexuální delikventy chráněné církví, věděli, že budou muset odpovídat na zásadní otázky (pozoruhodné je, že se mnozí z nich identifikovali, což pomohlo dovést jejich případy ke skutečnému trestnímu stíhání).

Je nesprávné – a sexistické – chovat se k ženám vznášejícím obvinění ze sexuálního deliktu, jako by to byly děti, a je nesprávné soudit kohokoliv, muže či ženu, před soudem veřejného mínění na základě anonymních nařčení. Anonymita pro osoby obviňující někoho ze znásilnění dávno patří do starého železa.