Současné městské nepokoje ve Francii jsou označovány za nejvážnější od pouličních bouří studentů a dělníků v roce 1968. Jde o zavádějící analogii. Zatímco v roce 1968 protesty zpochybnily to, že francouzský republikánský model naplňuje své nejušlechtilejší aspirace, dnešní krize zpochybňuje samotný model občanství a integrace vytvořený francouzskou revolucí.

Francouzský republikánský model tvrdí, že všichni francouzští občané mají tutéž kulturní identitu. Ba právě ona je jedinou přijatelnou identitou. Aby bylo této společné totožnosti dosaženo, všichni občané musí hovořit jedním úředním jazykem a vzdělávat se podle jednotných osnov. Ve veřejné sféře ovšem také požívají rovných práv a mají tytéž povinnosti.

To vše není jen pěstováno státem, ale rovněž to vyžaduje onu stejnost, již dokáže prosadit jedině centralizovaný stát. Vskutku, ideologická oddanost jednotě, jež charakterizovala francouzskou revoluci, byla tak silná, že v některých obdobích devatenáctého století byla obhajoba federalismu hrdelním zločinem.

Dnešní krizi vyvolaly tři složky tohoto modelu a právě kvůli těmto složkám není pro francouzskou republiku snadné se s krizí účinně vyrovnat.

První složkou je klasický francouzský republikánský zákaz shromažďovat při sčítání lidu – nebo jinak prostřednictvím vládních orgánů nebo veřejných či soukromých podniků – údaje o etnicitě, vyznání, ba i sociální třídě. Sběr těchto dat by údajně porušoval republikánskou zásadu, že Francie je „jedna a nedělitelná“.

Avšak kvůli absenci druhotného rozboru těchto dat, jako je britská čtyřvrstvá třídní analýza (plus průzkum modelů nezaměstnanosti podle etnicity či náboženství), je pro sociální pracovníky, činitele veřejného zdravotnictví a ekonomické plánovače těžké diagnostikovat nové problémy. Bez údajů potřebných k analýze například nelze zaměřit zdravotnické politiky na skupiny, jež jsou obzvlášť znevýhodněné nebo jinak ohrožené.

Druhým faktorem je typické francouzské republikánské odmítání a zákonné zakazování všech forem „afirmativní akce“ čili pozitivní diskriminace, a to i těch nejneškodnějších typů. Stejně jako v případě zákazu upravených dat – bez nichž je ostatně pozitivní diskriminace nemožná – afirmativní akce se považuje za poškozování republikánského modelu, neboť se zakládá na uznání etnických rozdílů.

Třetí složkou je postsociální stát, který je dnes součástí francouzského modelu občanství a všem pracujícím na plný úvazek zaručuje jednu z nejvyšších minimálních mezd na světě a vysoké příspěvky hrazené zaměstnavatelem. To krajně ztěžuje propouštění zaměstnanců, takže se zaměstnavatelé zdráhají nové lidi vůbec přijímat.

Mnohé sociálně demokratické státy Evropy, jako Švédsko, Nizozemsko a Dánsko, vytvořily v dobách tamní plné zaměstnanosti obdobné normy. Na rozdíl od Francie však také využily údaje ze sčítání lidu, aby odhalily ohniska nové nezaměstnanosti a sociálně i politicky investovaly nejen do rekvalifikačních programů, ale rovněž do vytváření pracovních míst, a což je neméně významné, do umisťování nezaměstnaných na nová místa.

Francie si dnes ve vytváření pracovních míst vede velice špatně. Rekvalifikačních kurzů má málo, ale dávky pro nezaměstnané jsou vysoké a propouštění pracujících silně podvázané. Spojí-li se toto vše dohromady, je to, jako by se mladým příslušníkům menšin hledajícím práci zabouchly dveře před nosem.

To je hlavní důvod 30-50% míry nezaměstnanosti mezi zástupci minorit ve věku 16 až 24 let v mnoha francouzských „citlivých městských zónách“. Pouliční bouře, jež teď Francie zažívá, nevyvolalo tudíž podněcování islamistů, nýbrž francouzské politiky.

Francii se prostě nezdařilo začlenit minoritní občany – v mnoha případech přistěhovalce třetí generace, již byli dvacet let vzděláváni v asimilacionistických státních školách. Málokterý politický lídr ale přiznává, že krize má co do činění s francouzským modelem občanství. Sebejistě čekají, až k asimilaci dojde. Avšak při dnešní vysoké nezaměstnanosti, nízké míře tvorby pracovních míst a multikulturní Francii se asimilace bez velkých změn nedostaví.

Francie se až teď začíná vyrovnávat s krizí svého republikánského modelu rovného občanství. Nově zavedený ministr sociální soudržnosti si nechává vypracovat studie dokládající diskriminaci. Jeden průzkum ukazuje, že mezi obdobně kvalifikovanými uchazeči o zaměstnání měli ti, kdo mají islámsky znějící jméno a adresu v etnicky odlišené čtvrti, pouze pětinovou šanci i jen na pozvání k pohovoru oproti lidem s francouzsky znějícím jménem a „bezpečnou“ adresou.

Dvě stě padesát největších soukromých i veřejných podniků vytvořilo organizaci zaměřenou na spolupráci s vládou, která jim vůbec poprvé umožní zdokumentovat a následně napravit jejich diskriminační zaměstnaneckou praxi.

Organizovaní muslimští předáci naštěstí zatím nepokoje nezjitřili. Jistěže, situaci nijak nepomohlo to, že se vláda rozhodla omezit oblastní policejní dohled a nahradit jej polovojenskými silami rozmístěnými v kvazivojenských kasárnách, ani to, že ministr vnitra mladé výtržníky označil za „chátru“, kterou je potřeba spláchnout vysokotlakou hadicí.

Francouzský republikánský model ctí chvályhodné abstraktní principy volnosti, rovnosti a bratrství. Dokud však bude platit, že minoritní občané druhé a třetí generace se sice učí, že jediná přijatelná kulturní totožnost je francouzská, ale jako Francouzi přijímáni nejsou – ba je jim znemožňováno požívat plných práv francouzského občanství –, republikánský model bude zdrojem odcizení, nikoli demokratické integrace.