Záliba čínského vedení v tajnůstkářství je příslovečná. Avšak roušku tajemství, která dosud halila metody rozhodování všemocné čínské strany, do značné míry odkrývá právě vydaný svazek ojedinělých dokumentů o zákulisních událostech týkajících se nechvalně známého masakru na Náměstí Nebeského klidu v Pekingu v roce 1989.

Materiály, které jsem vyvezl z Číny a rozhodl se zveřejnit, sestávají ze stovek dokumentů, jako jsou protokoly a zápisy z jednání, na nichž nejvyšší představitelé Čínské lidové republiky diskutovali o tom, jak zvládnout demonstrace na náměstí Tchien-an-men, klíčové projevy, poznámky ze zásadních telefonických rozhovorů mezi politickými vůdci, svodky bezpečnostních orgánů a policejní a vojenská hlášení. Jako celek poskytují tyto materiály jedinečný pohled na „modus operandi“ čínské vládnoucí elity.

Jakožto svědek a účastník událostí na Tchien-an-menu a navíc člověk s přístupem do historických archivů jsem cítil jako svou povinnost zveřejnit tyto záznamy o rozhodnutích, jež stála za tím, co se nakonec přihodilo. Pravda o dění z roku 1989 se více než deset let skrývala v tajných stranických archivech v Pekingu. Rozhodl jsem se angažovat se v tomto riskantním podniku, neboť jsem přesvědčen, že ti, kteří chtějí sloužit Číně, musí hodně přemýšlet o výsledcích a dopadech událostí na Náměstí Nebeského klidu. Navzdory obrovským změnám, kterými země od roku 1989 prošla, musí Čína nejen změnit své konečné rozhodnutí, že hnutí 4. června bylo „protirevoluční vzpourou“, ale znovu zahájit zastavený proces politické reformy a demokratizace. Doufám, že těmto těžko postižitelným cílům tyto dokumenty svým dílem pomohou.

Masakr na Tchien-an-menském náměstí se stal 4. června roku 1989. To ovšem neznamená, že by na něj lidé zapomněli. Čínské dějiny jako by se tehdy zastavily. Mnoho otázek zůstává do této chvíle nezodpovězeno. Prvním krokem k dosažení přesného, úplného a objektivního zhodnocení událostí z roku 1989 je podle proslulého výroku Teng Siao-pchinga „hledání pravdy ve skutečnostech“. Jen tak lze obnovit pravou tvář historie.

Věřím, že čtyři následující ponaučení se stanou vodítkem pro ty, kteří se v Číně snaží o změnu a kteří mi v tomto případě byli hlavní motivací.

Za prvé, i když je dnes čínský komunistický režim skrznaskrz zkorumpovaný, značně posílil díky ekonomickému růstu a zvýšení životní úrovně. Tyto úspěchy mu pomohly organizačně proniknout snad do všech koutů společnosti. Žádná jiná politická síla v Číně není schopna tomu konkurovat. Lidé, kterým se nelíbí, co strana dělá, si bezpochyby uvědomují, že nemají kam se obrátit; mohou spoléhat jen sami na sebe. Ačkoli se konec komunismu v Číně může zdát jako hotová věc, nemůže k pádu Čínské komunistické strany dojít prostřednictvím vnějších sil, nýbrž pouze a jen zásluhou jejích členů.

Za druhé, vzhledem k tomu, že Čínská komunistická strana drží prst na všech úrovních moci, závisí budování demokracie v Číně na silách zakořeněných uvnitř Číny. Ti, kteří v cizině bojují za demokracii, svobodu a právní řád a usilují o podporu mezinárodního společenství, už udělali dost. Ovšem skutečná řešení čínských problémů je nutno hledat uvnitř země.

Za třetí, změna zevnitř je možná, poněvadž Čínská komunistická strana dnes připomíná Komunistickou stranu SSSR kolem roku 1989. Zvnějšku sice vypadá jako solidní konstrukce, ale zhroutit se může přes noc. Čínská komunistická strana už dávno není tradiční komunistickou stranou. Dnes je to směs frakcí s různými cíly a odchylujícími se ideologiemi. Rozdíly mezi radikály a konzervativci uvnitř strany jsou dnes ostřejší než spory mezi ní a jejím historickým soupeřem, čínskou národní stranou Kuomintang.

Klíčovou silou zasazující se o politickou změnu je prodemokratická frakce uvnitř komunistické strany. Tudíž to, co v budoucnu nahradí Čínskou komunistickou stranu v čele státu, bude zřejmě nová síla, která se zrodí uvnitř dnešní komunistické strany: skupina, která lituje chyb komunistického systému, skupina odhodlaná vybudovat zdravou demokracii. Tato skupina se spojí s demokratizačními silami doma i v zahraničí a zřídí skutečně demokratický systém.

Za čtvrté, změna oficiálního verdiktu o 4. červnu 1989 je historická nevyhnutelnost a také přání většiny čínského národa. Čtvrtý červen tíží vědomí každého čínského vlastence; snad každý Číňan ví, že oficiální přehodnocení je jen otázkou času. Pravdou ostatně je, že i komunistické špičky jsou od samého začátku v této otázce názorově nejednotné. Většina těch, kteří o zásahu přímo rozhodovali -– včetně Teng Siao-pchinga – je dnes už po smrti. Také proto uvnitř strany i mimo ni hlasy po zvrácení konečného verdiktu den ode dne sílí. Tyto hlasy nakonec zesílí natolik, že se stanou hlavním politickým a názorovým proudem. Na to liberální síly uvnitř komunistické strany nepochybně zareagují a chopí se historické příležitosti s cílem nejen změnit oficiální verdikt o událostech ze 4. června, ale také přiblížit se ke konečnému zlikvidování komunistického systému v Číně.

Čínská demokracie má před sebou dlouhou, nesnadnou cestu. Mimo jiné potřebuje třídu dobře vzdělaných aktivistů, jež ztratila odchodem mnoha mladých lidí za studiem a lepším životem v cizině. I za cenu rizika a značné dávky sebeobětování by se tato mladá generace měla vrátit do Číny a připojit se k lidem – i uvnitř strany –, kteří zde bojují za změnu. Jak kdysi řekl Lu Sün, „Pravý bojovník má odvahu hledět útrapám života do očí a zřít v nich kanoucí krev.“