Thursday, July 31, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
5

Samotná Francie?

PAŘÍŽ – Za necelé dva roky Francie uskutečnila tři rozhodné zahraniční vojenské intervence. V březnu 2011 její vzdušné údery (společně s britskými) překazily v Libyi plány jednotek plukovníka Muammara al-Kaddáfího, které se chystaly znovu obsadit Benghází. Měsíc nato v Pobřeží slonoviny francouzské síly uvěznily prezidenta Laurenta Gbagba, který odmítl uznat volební vítězství svého soupeře, čímž zemi vystavil riziku občanské války. Teď Francie zasahuje v Mali.

Posledně jmenovaná intervence se zprvu plánovala jako součást evropské mise na podporu afrických sil, ale Francie se nenadále rozhodla jednat jednostranně, aby zmírnila postup islamistů, neboť hrozilo, že ovládnou Mopti, poslední překážku před dosažením hlavního města Bamaka. Kromě toho se Francie snaží ochránit své početné občany v regionu, zachovat stabilitu v oblasti Sahelu, typické slabými státy, a předejít proměně Mali v základnu islamistického terorismu zaměřeného na Evropu.

V sázce je mnoho – tím spíš, že francouzská intervence bude zřejmě rozsáhlá. Islamisté byli sice dočasně přemoženi, ale jsou dobře vyzbrojeni a dostávají zásoby z Libye přes Alžírsko, které doma islamisty potlačilo, leč zdá se, že nad jejich přesuny přes své území přimhuřuje oči. Zdatnost malijské armády a jednotek dalších západoafrických zemí, které se operace mají zúčastnit, navíc nestačí na to, aby dokázala vývoj zvrátit. Spojené státy se snažily malijskou armádu vycvičit, ale žalostně selhaly.

Jestliže je tedy v sázce bezpečnost celé Evropy, proč se angažuje jediná Francie?

Jedním vysvětlením je pohlížet na intervenci jako na neokoloniální pokus ochránit francouzskou državu. To je hluboký omyl. Francie nemá žádný zájem na ochraně malijského režimu, o němž ví, že je zkorumpovaný a neschopný; ostatně nedávno odmítla vyslyšet žádost režimu prezidenta Françoise Bozizého o pomoc při postupu proti vzbouřencům ve Středoafrické republice.

Pohnutky Francie jsou širší. Subsaharskou Afriku a arabský svět v prvé řadě vždy pokládala za přirozené sféry politického a strategického vlivu, které jsou nezbytné k zachování jejího postavení jako světové mocnosti.

Druhé vysvětlení je věrohodnější: Francie je vedle Velké Británie jedinou skutečnou vojenskou mocností Evropy. Je přesvědčena, že akceschopný vojenský potenciál je podmínkou moci – což je názor, jejž nesdílí drtivá většina evropských států, které nadále projevují kolektivní averzi vůči válce.

Ovšemže, Evropa má prostředky ke společnému jednání. V roce 2003, po propuknutí irácké války, si Evropa osvojila strategii, kterou připravil Javier Solana, tehdejší vysoký představitel Evropské unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Avšak třebaže se mnoho Evropanů naivně domnívalo, že se jedná o předehru ke společné evropské strategii, návrh byl koncipován natolik vágně, aby umožnil jakýkoli výsledek – popřípadě žádný výsledek.

Lisabonská smlouva zmiňuje „stálou strukturovanou spolupráci“ v bezpečnostní a obranné politice a existuje celý institucionální aparát politických a vojenských výborů, jejichž úkolem je předvídat, připravovat a realizovat vojenské operace na evropské úrovni. Tomuto mechanismu ale schází společná politická vůle, potřebná k jeho uvedení do chodu; čím méně se využívá, tím méně použitelný bude.

Během libyjské krize se Solanova nástupkyně Catherine Ashtonová cíleně snažila omezit EU v její úloze na jakousi „supernevládku“ zaměřenou na humanitární pomoc a hospodářský rozvoj. Nedávno EU vyzvala své členy, aby se při rozhodování o zastoupení Palestiny v Organizaci spojených národů zdrželi hlasování – podivný způsob jak potvrdit odhodlání Evropy být globálním lídrem.

Podle Velké Británie je celoevropská obrana ztracený případ. Od této zásady se odchýlila jen jedenkrát, když souhlasila s účastí na operaci Atalante namířené proti pirátům ve vodách kolem Afrického rohu – zřejmě proto, že byla pověřena velením. Těm, kdo chtějí společný obranný potenciál Evropy, chybí tudíž prostředky k jeho vytvoření, kdežto ti, kdo takové prostředky mají, jej nechtějí (snad s výjimkou Francie).

Britská dvojstranná spolupráce s Francií – výrazná během libyjské krize – je občas velmi silná. Avšak navzdory smlouvě z roku 2010 o obranné a bezpečnostní spolupráci mezi těmito dvěma zeměmi se Britové z rozpočtových důvodů rozhodli nakoupit letouny, které nebudou slučitelné s francouzskými letadlovými loděmi.

Dokonce i Španělsko a Itálie, dvě země nejvíce dotčené děním ve Středomoří a Sahelu, výrazně snížily své vojenské výdaje. Oproti Německu se sice obě zapojily do libyjského zásahu, ale s přísně omezenými pravidly účasti svých sil. Italské námořní jednotky například měly příkazy vyhýbat se vodám u pobřeží Tripolisu a španělské tankovací letouny měly zakázáno doplňovat palivo stíhačkám.

Evropa jako celek v současnosti vynakládá na obranu jen 1,6 % svého HDP, oproti 4,8 % v USA. Jde o jediný region světa, kde se vojenské výdaje snižují. Evropou nasazené jednotky jsou mimořádně malé; celosvětově představují 4 % vojenského personálu, oproti 14 % v případě USA. Jak dokládá úspěšný odpor Německa vůči navržené fúzi EADS/BAE, která byla v říjnu úředně zrušena, oslabuje i průmyslová spolupráce, která by mohla představovat ekonomickou a vojenskou výhodu.

Německo od účasti ve vojenských operacích v Afghánistánu budilo dojem, že přistoupilo k robustnější politice. Teď však couvá při jakékoli vyhlídce na vojenský zásah, třebaže zůstává třetím největším vývozcem zbraní na světě.

Evropa se zdráhá vytvořit významnou vojenskou sílu, protože evropský projekt vznikl v opozici k myšlence moci. Tento postoj je však neudržitelný. Evropa čelí reálným hrozbám, jež Francie sama nedokáže potlačit. Mezinárodní systém se navíc čím dál silněji sdružuje kolem národních mocností, které pokládají vojenskou moc za zásadní předpoklad vlivu. Evropa nemá na výběr mezi měkkou a tvrdou mocí. Chce-li přežít, musí kombinovat obě.

Z angličtiny přeložil David Daduč

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (5)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedStéphane Mader

    Mr. Laïdi does not mention the fact that Europe has been depending on NATO since the end of the world war, taking somewhat a free ride on defense

  2. CommentedFaruk Timuroglu

    Mr. Laïdi should’ve started talking about France’s “decisive foreign military interventions” in Africa from its role in Rwandan genocide in 1994. France, as the sole military super power of continental Europe, has been trying to herd Europe to re-colonize of Africa and its aggressiveness have been condoned by UN and NATO if not collaborated. Perhaps Mr. Hollande is in envy of Mr. G. W. Bush as war president.

  3. CommentedPaulo Sérgio

    For some Africans, the French arrest of President Laurent Gbagbo did strike a raw nerve, as did the Libyan intervention.

  4. CommentedFrank O'Callaghan

    Why no mention of the crucial French concern? The Touareg lands have Uranium. A free Touareg homeland would threaten French control of the minerals of Niger.

  5. CommentedShane Beck

    All of Europe has an interest in the stability and development of North Africa- the number one problem for Europe is population movements from North Africa to Europe. This plays out in domestic politics of places like Greece, Italy, Spain and to a lesser extent France and Germany

Featured