14

Neposlušné modely

LONDÝN – „Proč nikdo neviděl, že se blíží krize?“ zeptala se královna Alžběta II. ekonomů během návštěvy London School of Economics na konci roku 2008. O čtyři roky později by opakovaná neschopnost ekonomických prognostiků předpovědět hloubku a dobu trvání poklesu vyvolala u královny podobnou otázku: Proč jste přecenili zotavení?

Vezměme si fakta. Mezinárodní měnový fond v prognóze z roku 2011 předpověděl, že evropská ekonomika poroste v roce 2012 o 2,1%. Ve skutečnosti se zdá jisté, že se letos scvrkne o 0,2%. Pokud jde o Velkou Británii, Úřad pro rozpočtovou zodpovědnost (OBR) předpověděl v roce 2010 růst ve výši 2,6% pro rok 2011 a 2,8% pro rok 2012; ve skutečnosti britská ekonomika vzrostla v roce 2011 o 0,9% a v roce 2012 vykáže nulu. A nejnovější prognóza HDP eurozóny pro letošní rok ze strany OECD je o 2,3% nižší než stejná prognóza zveřejněná v roce 2010.

Rovněž MMF dnes předpovídá, že evropská ekonomika bude v roce 2015 o 7,8% menší, než tatáž instituce předpokládala před pouhými dvěma lety. Někteří prognostici jsou pesimističtější než jiní (zejména OBR má sklon nasazovat si růžové brýle), ale zdá se, že nikdo nebyl pesimistický dost.

Ekonomické prognózování je zákonitě nepřesné: děje se příliš mnoho věcí na to, aby je prognostici dokázali všechny předvídat. Proto je nevyhnutelnou součástí „vědeckých“ ekonomických prognóz také úsudek a nejlepší odhad.

Nepřesnost je však něco jiného než systematické nadhodnocování hospodářského zotavení v Evropě. Čísla se opakovaně revidují, dokonce i během velmi krátkých období, což vrhá silné pochybnosti na validitu použitých ekonomických modelů. Tyto modely i instituce, které je používají, se spoléhají na zavedenou ekonomickou teorii, jež jim umožňuje „předpokládat“ určité souvztažnosti. Mezi tyto předpoklady patří i to, že zdroj omylů musí lhát.

Z řady vyčnívají zejména dvě klíčové chyby. Modely používané všemi organizacemi zpracovávajícími prognózu dramaticky podcenily fiskální multiplikátor: dopad změn vládních výdajů na hospodářský výkon. A za druhé přecenily, do jaké míry může kvantitativní uvolňování (QE) ze strany měnových úřadů – jinými slovy tištění peněz – vyvážit fiskální utahování opasků.

OBR, který byl v této věci víceméně zajedno s MMF, donedávna předpokládal fiskální multiplikátor 0,6: tedy za každý dolar škrtnutý z vládních výdajů se ekonomika zmenší o pouhých 60 centů. To předpokládá „ricardiánskou ekvivalenci“: dluhově financované veřejné výdaje přinejmenším zčásti vytěsňují soukromé výdaje prostřednictvím jejich dopadu na očekávání a důvěru. Pokud domácnosti a firmy očekávají v budoucnu zvýšení daní v důsledku dnešních vládních půjček, sníží podle toho svou spotřebu a investice.

Pokud fiskální střídmost uleví domácnostem od zátěže budoucího zvýšení daní, pak se podle stejné logiky zvýší i jejich výdaje. To může být pravda v případě, kdy ekonomika funguje s plnou zaměstnaností – tedy když stát a trh soutěží o veškeré dostupné zdroje. Když však v ekonomice existuje nevyužitá kapacita, pak zdroje uvolněné v důsledku úspor ve veřejném sektoru mohou jednoduše přijít nazmar.

Prognostické organizace konečně přiznávají, že fiskální multiplikátor podhodnotily. OBR při zhodnocování svých nedávných chyb uznal, že „průměrný [fiskální] multiplikátor za tyto dva roky by býval potřeboval činit 1,3 – což je více než dvojnásobek našeho odhadu –, aby se plně vysvětlila slabá úroveň HDP v letech 2011-2012“. MMF zase připustil, že „multiplikátory se od velké recese ve skutečnosti pohybovaly v pásmu 0,9 až 1,7“. Výsledkem podhodnocení fiskálního multiplikátoru bylo systematické špatné posuzování škod, které na ekonomice páchá „fiskální konsolidace“.

To nás přivádí ke druhé chybě. Prognostici předpokládali, že monetární expanze bude představovat účinnou protilátku vůči fiskální kontrakci. Bank of England doufala, že natištěním nových peněz v hodnotě 375 miliard liber (600 miliard dolarů) stimuluje celkové výdaje až na 50 miliard liber neboli 3% HDP.

Důkazy vyplývající z několika po sobě jdoucích kol kvantitativního uvolňování ve Velké Británii a USA však naznačují, že toto opatření sice skutečně snížilo výnosy z dluhopisů, ale uvolněné peníze do značné míry zůstaly v bankovní soustavě a nikdy se nedostaly do reálné ekonomiky. Z toho vyplývá, že hlavním problémem byla absence poptávky po úvěrech – zdráhavost firem a domácností půjčovat si na nehybném trhu téměř za jakýchkoliv podmínek.

Tyto dva omyly se navzájem kombinovaly: je-li negativní dopad úsporných opatření na hospodářský růst větší, než se původně předpokládalo, a pozitivní dopad kvantitativního uvolňování naopak slabší, pak politický mix upřednostňovaný vládami prakticky všech evropských zemí byl zoufale mylný. Ve skutečnosti existuje daleko větší prostor pro fiskální stimul coby podporu růstu a daleko menší prostor pro stimul měnový.

Toto vše je v podstatě technický problém, ale má obrovský význam pro blahobyt populací. Všechny modely totiž předpokládají výsledky na bázi současných politik. Jejich setrvale přehnaný optimismus v otázce vlivu těchto politik na hospodářský růst ospravedlňuje pokračování v těchto politikách a umožňuje vládám tvrdit, že jejich recepty „zabírají“, přestože to zjevně není pravda.

Je to krutý klam. Chtějí-li být prognostici k něčemu dobří, musí se vrátit k tabulím a položit si otázku, zda ekonomické teorie tvořící základ jejich modelů jsou skutečně správné.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.