CAMBRIDGE – Ačkoliv některé finanční společnosti samy reformují způsob vyplácení mezd zaměstnancům, vlády po celém světě vážně uvažují o tom, že začnou regulovat kompenzační struktury těchto firem. Basilejský výbor pro bankovní dohled se nedávno vyslovil ve prospěch regulací a Sněmovna reprezentantů Spojených států amerických odhlasovala povinnost regulačních orgánů stanovovat pravidla kompenzací.

Možná nepřekvapí, že mnoho finančních bossů je takovými kroky pobouřeno. Finanční šéfové tvrdí, že při stanovování kompenzačních balíků potřebují svobodu, aby udrželi své nejtalentovanější lidi – ty, kdo oživí světový finanční systém. Měly by tedy vlády ustoupit a ponechat na finančních společnostech, ať se reformují samy?

Odpověď zní jednoznačně ne. V postkrizovém finančním uspořádání se musí sledování a regulace mezd ve finančních společnostech ujmout vlády; v opačném případě by se snadno mohly vrátit zvrácené pobídky, které přispěly k současné krizi.

Důležité je rozlišovat mezi dvěma zdroji obav o vývoj mezd ve finančních společnostech. Jeden typ obav pramení z perspektivy akcionářů. Z údajů, které nedávno zveřejnil ministr spravedlnosti státu New York Andrew Cuomo, vyplývá, že devět velkých finančních společností vyplatilo svým zaměstnancům v letech 2003-2008 celkovou kompenzaci přesahující 600 miliard dolarů – v tomto období se přitom podstatně snížila jejich agregátní tržní kapitalizace. Podobný vývoj může u akcionářů vyvolávat obavy, že mzdové struktury nejsou koncipovány tak, aby dobře sloužily jejich zájmům.

I kdyby však finanční společnosti měly problémy s řízením, v jejichž důsledku se rozhodování o mzdách odchyluje od zájmů akcionářů, takové problémy nemusí nutně zakládat důvod k tomu, aby toto rozhodování regulovala vláda. Problémy podobného typu se nejlépe řeší zavedením pravidel zaměřujících se na zlepšení vnitřních řídicích procesů a posílení práv investorů, takže rozhodnutí o struktuře odměňování zůstanou na představenstvech firem a akcionářích, kteří je volí.

Mzdy ve finančních společnostech však vyvolávají také druhý významný typ obav: i když jsou struktury odměňování koncipovány v souladu se zájmy akcionářů, mohou vytvářet podněty k nadměrnému riskování, které je společensky nežádoucí. I kdyby se tedy plně vyřešily problémy s řízením ve finančních společnostech, vládní regulace jejich struktur odměňování může být stále oprávněná.

Předpokládejme, že se regulační orgány mohou spolehnout, že většina finančních společností je řízena v zájmu jejich akcionářů. Ospravedlňovalo by to vynětí těchto společností ze stávajících regulačních norem, které omezují jejich rozhodování v oblasti půjček, investic a kapitálových rezerv? Očividně ne, protože akcionáři nenesou plné náklady kolapsu firmy, a jak ukazuje současná krize, účet za takový pád musí alespoň částečně zaplatit daňoví poplatníci a ekonomika. Zájmům akcionářů proto někdy mohou nejlépe vyhovovat podnikatelská rozhodnutí, která jsou příliš „riskantní“, a jejich regulace je proto oprávněná – ba přímo nezbytná.

Po regulaci mezd ve finančních společnostech se volá ze stejných důvodů, jaké ospravedlňují i tradiční regulaci podnikatelských rozhodnutí firem. Pobídky vyvolané strukturami odměňování určují, jak se firemní manažeři chovají v rámci hranic vymezených prostřednictvím tradičních, přímých regulací. A stejně jako je tradiční regulace podnikatelských rozhodnutí zákonitě nedokonalá, regulace struktur odměňování může být užitečným přídavným nástrojem kontroly rizik spojených s chováním finančních společností. Lze-li očekávat, že volba struktur odměňování bude mít dopad na stabilitu finančních společností, pak regulace této volby může být užitečná i pro ochranu této stability.

Finanční společnosti, které se stavějí proti mzdové regulaci, budou pravděpodobně varovat před „mikromanagementem“ kompenzací a tvrdit, že rozhodnutí o odměňování musí brát v úvahu informace o každém jednotlivém manažerovi, které regulátoři téměř jistě nebudou mít k dispozici. Mzdová regulace však může zlepšit situaci i bez mikromanagementu tím, že stanoví všeobecné normy, od nichž se firmy nebudou moci odchýlit, ale zároveň jim ponechá značnou svobodu, aby mohly zohlednit individuální kvality manažerů.

Regulační standardy by například mohly vyžadovat plány založené na jmění firmy, které by předcházely tomu, aby si manažeři po určitou minimální dobu nechávali proplácet přiznané akcie a opce. V takovém případě by se společnosti stále mohly svobodně rozhodnout, jaký počet akcií a opcí určitému manažerovi přiznají, a rovněž do jisté míry upravovat délku ochranné lhůty, po kterou by bylo proplácení těchto požitků zakázáno.

A konečně nás budou odpůrci mzdových regulací bezpochyby varovat před „nezamýšlenými důsledky“. Ani toto varování by však nemělo obstát. V uplynulých několika letech jsme zakusili reálné a nákladné důsledky kompenzačního režimu, v němž si mohly finanční společnosti bez zábran stanovovat vlastní mzdové struktury. Máme snad věřit, že jejich důsledky jsou příznivější než nezamýšlené důsledky případné mzdové regulace?

Spekulativní argumenty o nezamýšlených důsledcích by neměly zhatit úsilí o zamezení budoucích škod spojených s pomýlenými rozhodnutími o odměnách. Finanční společnosti by neměly mít nadále svobodu vytvářet zvrácené pobídky, které nás všechny ohrožují.