MNICHOV – „Kde je Angela?“ tázal se časopis The Economist , když se Nicolas Sarkozy, Gordon Brown a José Manuel Barroso sešli, aby v nepřítomnosti kancléřky Merkelové připravili plán stimulace evropské ekonomiky. Právě Německo je v současnosti brzdou konkurenčního soupeření v poskytování miliard k prevenci zhroucení světové ekonomiky. Proč se Německo ve věci ekonomických stimulačních programů tak zdráhá?

Jedna všeobecně rozšířená teorie říká, že vzhledem k orientaci německé ekonomiky na stranu nabídky se tu keynesiánské recepty zaměřené na poptávku stěží dočkají většího pochopení. Proti programu ekonomické stimulace ale žádný německý ekonom nevystoupil a mnozí takovému programu fandí. Zatímco ve Spojených státech se keynesiánská teorie z učebnic ekonomie do velké míry vytratila, všude v Německu se stále vyučuje. Němečtí ekonomové se na rozdíl od svých amerických kolegů od keynesiánských politik coby prostředku boje proti deficitům poptávky nikdy neodklonili. Navíc platí, že němečtí politici si rady německých ekonomů berou k srdci zřídka.

Druhá hypotéza je k pravdě blíž: pokles ekonomické aktivity v Německu není prozatím tak silný jako v jiných zemích. V Německu se nevyvinula bublina realit, která by hrozila prasknutím, tak jako ve Velké Británii, Irsku, Španělsku a Francii. Německo je postiženo jen nepřímo, poklesem celosvětové poptávky po jeho výrobcích, což vysvětluje významný rozdíl v aktuální fázi hospodářského cyklu.

Nezaměstnanost v USA už rok a půl roste, kdežto Německo se v současnosti těší z nejnižší míry nezaměstnanosti za posledních 16 let. Německý stavební průmysl i maloobchod jsou stále stabilní, jak dokládá nedávný průzkum institutu Ifo, a z této stability těží celý svět, protože Německo je po USA druhý největší dovozce zboží a služeb. Zatímco americké dovozy ostře klesají, německé importy se drží – bez jakéhokoli plánu ekonomické stimulace. Právě to je důvod, proč se mnozí Němci tážou, zda je kritika ze zahraničí spravedlivá.

Jistě, světová recese zasáhne Německo plnou silou. Prognóza institutu Ifo říká, že HDP se v roce 2009 smrští o 2,2%. K této kontrakci ale dojde v prvé řadě kvůli slábnoucím vývozům, z nichž velkou část tvoří investiční statky, a dále kvůli úbytku domácích investic do zařízení.

To jsou oblasti, kde stát svou pomocí může přispět jen málo. Může snížit daně, aby stimuloval spotřebu, a může investovat do výstavby, ale tyto sektory v současnosti mnoho pomoci nepotřebují, snad s výjimkou automobilového průmyslu. To se samozřejmě může rychle změnit. Až v průběhu roku 2009 zasáhnou domácí sektor sekundární účinky, stimulační program bude potřebný. Z německého pohledu by nejlepší načasování takového programu představoval podzim příštího roku. Pokud by se peníze utratily hned, ekonomika by se v některých sektorech mohla přehřát, což by nepomohlo nikomu.

Paul Krugman, který na německou vládu směřuje rozsáhlou kritiku, by na to neměl zapomínat. Krugman je skvělý ekonom. Významný balík ekonomické stimulace, který překročí nyní plánovaných 35 miliard eur, požaduje od německé vlády v zásadě správně. Neměl by ale přehlížet časovou prodlevu mezi americkým a německým hospodářským cyklem. Německo by si v současnosti mělo program ekonomické stimulace nachystat a realizovat jej, až přijde čas.

Třetí hypotézou, která se snaží německou zdráhavost vysvětlit, je tušení přerozdělovací mašinérie Evropské unie. Když Sarkozy a další lídři EU požadují německou účast na ekonomickém stimulačním a záchranném balíčku, jedním z důvodů je, že očekávají, že Německo opět ponese lví podíl jeho nákladů. Tak například rozšíření Fondů soudržnosti o pět miliard eur, schválené Evropským parlamentem v prosinci 2007, nepřineslo Německu nic kromě 20% nákladů.

Němci byli odjakživa nadšenými zastánci EU, hlavně proto, že doufali, že jim evropská totožnost pomůže vynahradit jejich poškozenou národní identitu. Kdykoli tedy došlo na restrukturalizaci EU, vždycky přijali úroveň vlivu, která byla vůči velikosti jejich země malá. Přestože podíl Německa na počtu obyvatel EU činí 17%, dostalo se mu jen 13% hlasovacích práv v Evropském parlamentu. V důležitější Radě ministrů má pouze 8% podíl, stejný jako Francouzi, již tvoří jen 13% populace EU.

Bývalý francouzský prezident Jacques Chirac bez meškání tuto nevyváženost zdůvodnil poukazem na druhou světovou válku, což Němci akceptovali. Jejich entuziasmus ale má své meze. Ostatně vedle nedostatečného politického zastoupení je Německo vzhledem ke svým ročním platbám do rozpočtu EU (naposledy 7,4 miliardy eur) zdaleka největším čistým přispěvatelem. Německo financuje 20% rozpočtu EU, ale získává jen 12% výdajů EU. Jeho ochota by se mohla vyčerpat, bude-li se rozpočet EU nadále rozšiřovat, aniž by se snížily čisté německé příspěvky a zúžila propast mezi finanční účastí a hlasovacími právy.

Z těchto důvodů se německé výhrady vztahují i na evropskou ekonomickou vládu, již prosazuje Sarkozy a která by se opět více než úměrně financovala z německých peněz. Sarkozy na evropskou ekonomickou vládu pohlíží jako na způsob jak si v EU zachovat vůdčí postavení i bez francouzského předsednictví v Radě EU, které právě končí. Přestože v lednu přebírá evropské předsednictví Česká republika, francouzskému prezidentovi to nijak nezabránilo svolat na první půli roku 2009 nový summit EU pod Sarkozyho vedením.

Tato urážka bude zkouškou tolerance nejen Čechů, ale i Merkelové. Nakonec zřejmě Sarkozyho přáním podlehne, aby kvůli roztržce s Francouzi neohrozila své šance na zářijové znovuzvolení. Rozhodně to ale udělá se zaťatými pěstmi.