9

Centristé nemohou obstát

WASHINGTON – Ve většině rozvinutých demokracií bojuje velká středopravá strana o moc s velkou středolevou stranou. Samozřejmě platí, že stupeň politické fragmentace ovlivňuje i otázka, do jaké míry volební systém upřednostňuje velké strany – například tím, že stanovuje vysoký práh pro vstup do parlamentu nebo že vytváří volební obvody, v nichž vítěz bere vše. Rozvinuté demokracie však obecně vzato charakterizuje konkurence mezi velkými stranami na levém a pravém středu. Co tedy mají dělat praví centristé, jako je Mario Monti, uznávaný technokratický premiér Itálie?

V některých částech Evropy – například ve Skotsku, Belgii a Katalánsku – samozřejmě hraje významnější roli regionální a etnická loajalita, ale daleko více to platí pro rozvíjející se země, kde politické štěpení odráží také specifické postkoloniální okolnosti a často i dědictví vlády jedné strany. I v „rozvíjejících se tržních demokraciích“, jako jsou Chile, Mexiko, Jižní Korea a Indie, však pravolevé štěpení hraje významnou roli – zatímco ti, kdo si nárokují politický střed, obecně zůstávají slabí.

Například britští liberální demokraté se už několik desetiletí snaží stát se silnou středovou třetí stranou, ale bez úspěchu. Politický slovník ve Spojených státech je sice odlišný, avšak Demokratická strana je už od prezidentského působení Franklina Roosevelta skutečnou středolevou silou, Republikánská strana okupuje pravici a žádná další významná strana neexistuje.

Ve Francii a Německu je rozdrobenost větší. Politiku tam stále ovládají velká středolevá a velká středopravá strana, avšak menší uskupení – z nichž některá si nárokují střed a jiná krajní pravici a krajní levici – jim v různé míře šlapou na paty. V některých zemích mají vlastní identitu „zelení“, kteří mají blízko k levici, avšak navzdory pozoruhodnému pokroku v Německu nedokážou ani oni dosáhnout takové volební velikosti jako velké středopravé a středolevé strany.

Variace na tuto základní strukturu existují ve Španělsku, Portugalsku, Řecku, Turecku a severských státech. Obzvláště zajímavá situace existuje v Itálii, kde se Monti po svém rozhodnutí zúčastnit se chystaných parlamentních voleb musel posunout doprava (což dal najevo tím, že se zúčastnil schůzky vedoucích představitelů evropských středopravých stran). On a bývalý premiér Silvio Berlusconi tak dnes bojují o místo na pravici, zatímco předvolebním průzkumům vládnou středoleví Demokraté.

Mezi přístupem středopravých a středolevých uskupení k sociálním a hospodářským problémům existují nejméně čtyři rozdíly. Pravice více věří tomu, že trhy dokážou alokovat zdroje a poskytovat odpovídající podněty, dává přednost soukromé spotřebě před veřejnými statky, v minimální míře se zajímá o ekonomickou nerovnost a má sklon být nacionalističtější a méně optimistická ve vztahu k mezinárodní spolupráci.

Levice naproti tomu věří, že trhy, zejména finanční trhy potřebují značné vládní regulace a dohled, aby fungovaly dobře, přikládá větší váhu veřejným statkům (například parkům, čistému životnímu prostředí a systémům veřejné dopravy), snaží se snižovat ekonomickou nerovnost, která podle ní podkopává demokracii a pocit spravedlnosti, jenž je pro blaho člověka důležitý, a jeví větší ochotu usilovat o mezinárodní spolupráci coby prostředek k zajištění míru a zabezpečení globálních veřejných statků, jako je ochrana klimatu.

Při pohledu na faktickou hospodářskou politiku, jak se vyvíjela během celých desetiletí, vidíme, že se v ní vždy kombinují středopravé a středolevé prvky. Opakované finanční krize utlumily víru pravice v neregulované trhy, zatímco levice se stala realističtější a obezřetnější vůči státnímu plánování a byrokratickým procesům. Stejně tak i volba mezi soukromě spotřebovávanými a veřejně spotřebovávanými „statky“ bývá často rozostřená, poněvadž politici mají sklon zesilovat pochopitelnou tendenci občanů vyžadovat veřejné statky a současně odmítat daně potřebné k jejich zaplacení.

A protože se zvyšuje nerovnost příjmů – v některých zemích, jako jsou USA, dokonce dramaticky –, přesouvá se tato otázka do popředí debaty, což zvýrazňuje tradiční politické rozdělení. Pravý střed a levý střed se nicméně hádají jen o míru přerozdělování, nikoliv o potřebu určité progresivity v otázce daní a transferů. Obě křídla se shodují rovněž na potřebě mezinárodní spolupráce ve stále provázanějším světě, přičemž rozdíly mezi nimi spočívají především v otázce, kolik úsilí se tomu má věnovat.

Když se tedy rozdíly ve skutečně realizované politice staly převážně otázkou míry, proč středové strany zůstávají slabé? Proč nedokážou sjednotit umírněné voliče z obou stran ideologického štěpení?

Jedním z důvodů je skutečnost, že pouze menšina jakékoliv populace je politicky aktivní. Aktivní členové strany přitom zastávají ideologicky konzistentnější názory – a zastávají je vehementněji – než většina lidí, kteří se politicky angažují méně, což dává aktivistům nepřiměřeně velký vliv v politickém procesu. Koneckonc�� je relativně obtížné šířit jemněji odstíněné myšlenky a politické návrhy natolik účinně, aby si získaly širokou a nadšenou podporu veřejnosti.

Existují však také zásadní rozdíly v hodnotách, politické filozofii i ekonomických zájmech, které vedou k poměrně důslednému rozdělení voličů na pravici nebo na levici. Zklamání může vést ke kompromisům, avšak to nemění základní rozdíly ve výchozích postojích.

Pravděpodobně je dobré, že mezi velkými středopravými a středolevými stranami přetrvává tato strukturovaná konkurence. Takové strany totiž mohou přispívat k začleňování extrémů do hlavního politického proudu a současně usnadňovat střídání moci, které je nezbytné pro dynamiku jakékoliv demokracie; systém, v němž by velká středová strana zůstávala natrvalo u moci, by byl mnohem méně žádoucí. Lidé jako Monti, kteří chtějí házet rukavici z centra, musí bez ohledu na svou osobní působivost překonávat velké překážky, a to z dobrých důvodů.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.