Ve většině obchodů, kam během nakupování zavítáte, narazíte na ohromné množství zboží „made in China“. Mohou to být levné svetry a ponožky, ale i dražší elektronika, například videorekordéry nebo magnetofony. Čína je obrovskou výrobní základnou pro firmy z celého světa, které zde investují, aby vytěžily maximum z levné, ale kvalifikované a disciplinované pracovní síly.

O čem se už ale tolik nemluví v souvislosti s érou čínských reforem, je to, že ačkoli Čína nasává značný objem přímých zahraničních investic, domácí soukromé firmy se zdaleka nevyvíjejí tak, jak by měl dovolovat jejich tržní a podnikatelský potenciál. Mnoho zboží prodávaného na celém světě sice pochází z Číny, ale jen malý podíl z něj byl vyroben původními čínskými firmami.

Velikost obchodní společnosti je přibližným ukazatelem jejího růstového potenciálu. Zde nám pomůže srovnání s velikostí firem v Indii. Třebaže je indická ekonomika asi o polovinu menší než čínská a má pomalejší tempo růstu, stala se domovem pro celou řadu velkých – a globálně konkurenceschopných – firem.

Největší soukromou firmou v Číně je dnes Hope Group se sídlem v provincii S’-čchuan, kterou vedou čtyři bratři. Tento agrokomplex v roce 1999 vykázal roční obrat ve výši 600 milionů amerických dolarů. Největší indická soukromá firma, Tata Group, pak v roce 1995 vykázala obrat v hodnotě 7,2 miliard dolarů a jen její divize vývozu čaje v tomtéž roce vydělala 163 milionů.

Další příklad pochází z farmaceutického průmyslu. V roce 1997 byla největší čínskou firmou v tomto oboru společnost San-ťiou (Sanjiu) s obratem 670 milionů amerických dolarů. Srovnáme-li San-ťiou s jednou z největších indických farmaceutických společností Ranbaxy Laboratories Limited, zjistíme, že tato v roce 1995 měla obrat mnohem vyšší – 2,27 miliard dolarů –, ačkoli indický farmaceutický trh je třikrát menší než čínský.

Podobné výsledky nabízí rovněž srovnání s Jižní Korejí v průběhu srovnatelné fáze ekonomického vývoje obou zemí. Hospodářský odraz Jižní Koreje se běžně datuje mezi lety 1960 a 1980. Během tohoto období vznikla řada celosvětově konkurenceschopných korejských firem, například Huyndai nebo Samsung (o jejich pozdějších problémech s firemním řízením se zde momentálně nebavíme).

Čína však za celých více než dvacet let svého „hospodářského zázraku“ – od roku 1978 do dnešního dne – nevyprodukovala žádnou podobnou skupinu domácích konkurenceschopných firem. Všechny velké podniky jsou v Číně státní a velké jsou jen proto, že drží monopol nad nejcennějším jměním země – ropnými poli a úsporami čínských domácností. Stručně řečeno, ode dna se sice odrazila čínská ekonomika, ale jen velmi málo čínských firem.

Samotná velikost firem není a neměla by být cílem vlády. Zda je hospodářský růst hnán mnoha malými firmami nebo několika firmami obřími, je méně důležité než fakt, že ekonomika roste. Ovšem pokud jde o Čínu, skutečnost, že za příznivých podmínek konkurenceschopné domácí firmy nerostou, budí znepokojení a svědčí o neefektivnosti, která je neodmyslitelným důsledkem hospodářského systému Číny.

Jednou z příčin této neefektivnosti je to, že čínský trh zboží a kapitálu je roztříštěný a během posledních dvaceti let reforem se roztříštil ještě více. Tuto skutečnost dobře ilustruje fakt, že během období, kdy vláda masivně investovala do dálnic, nákladní letecké dopravy a železnic, se zkrátila průměrná vzdálenost nákladní přepravy. Čína zvyšuje prodej a export do zbytku světa, ale vnitřní trh upadá. Kvůli roztříštěnosti trhů je tak pro domácí čínskou firmu mnohem obtížnější expandovat do jiných oblastí a rozvíjet se.

Druhým faktorem je, že čínský finanční systém neefektivně rozděluje obrovský fond úspor, kterým disponuje. Těm nejneefektivnějším z čínských firem – státním podnikům – přidělil dotované úvěry a levný podílnický kapitál, přičemž systematicky odmítal finanční prostředky společnostem dynamickým, ale soukromým. Výsledkem je, že ani státní podniky, ani soukromé společnosti nedokáží být konkurenceschopné.

Pro ilustraci důsledků čínského systému rozdělování financí si představte osobní počítač z počátku 90. let vybavený poslední verzí operačního systému. A pak si představte další počítač, špičku produkce roku 2001, na kterém však běží dnes už archaický systém DOS z 80. let. V obou případech jde o neefektivní skloubení hardwaru a softwaru, jehož výsledkem je slabý výkon obou počítačů.

Tím se dostáváme zpět k tomu, proč obchody po celém světě zaplavuje čínské zboží, ale ne čínské firmy. Vzhledem k tomu, že původní, domácí čínské firmy nejsou konkurenceschopné, je pro zahraniční společnosti výhodné investovat a produkovat v Číně. Zahraniční firmy zacházejí s kapitálem i pracovní silou efektivně a rychle dovedou reagovat na nové příležitosti na trhu. Státní podniky naproti tomu neefektivita netrápí a trhům nerozumějí. A soukromé firmy nemají dostatek prostředků na to, aby mohly naplno využít svých kvalitnějších softwarových možností a schopností.

Tato neefektivita má dopad rovněž na celkový výkon. Indové uspoří zhruba polovinu částky, jíž uspoří Číňané, a Indie každoročně získá zhruba jen jednu desetinu přímých zahraničních investic, které plynou do Číny. A přesto v posledních letech hrubý domácí produkt Indie roste o 80 procent rychleji než HDP Číny. Indie totiž dělá cosi správně: používá svůj kapitál mnohem efektivněji, poněvadž její vláda nerozlišuje mezi státními a soukromými firmami, a vládní finance podporují ty úspěšné a výkonné firmy. Možná, že je načase, aby se Čína začala učit od Indie.