15

Proč Čína nebude vládnout

LONDÝN – Má Čína našlápnuto k tomu, aby se stala příští světovou supervelmocí? Tuto otázku je slyšet stále častěji, neboť čínský hospodářský růst se překotně žene kupředu tempem přesahujícím 8% ročně, zatímco rozvinutý svět se dál utápí v recesi nebo stavu blížícímu se recesi. Čína je už dnes druhou největší ekonomikou světa a v roce 2017 bude největší. A její vojenské výdaje rostou ještě rychleji než její HDP.

Otázka tedy zní docela rozumně, dokud jí nedáme americký podtext. Pro Američana může existovat jen jedna supervelmoc, takže vzestup Číny půjde automaticky na úkor Spojených států. Pro mnoho lidí v USA dokonce Čína představuje existenční problém.

To je však notně přehnané. Ve skutečnosti je existence jediné supervelmoci vysoce abnormální a umožnilo ji pouze nečekané zhroucení Sovětského svazu v roce 1991. Normálním stavem je soužití několika velkých mocností, někdy mírové a někdy válečné.

Například Velká Británie, o níž se často tvrdí, že uvolnila místo Spojeným státům, nikdy nebyla „supervelmocí“ v americkém smyslu. Přestože byla rozlehlým impériem a těšila se námořní nadvládě, Británie devatenáctého století by bez spojenců nikdy nemohla vyhrát válku proti Francii, Německu či Rusku. Byla spíše světovou velmocí – jedním z mnoha historických impérií, která od menších mocností odlišuje zeměpisný rozsah jejich vlivu a zájmů.

Rozumná otázka tedy nezní tak, zda Čína nahradí USA, nýbrž zda si začne osvojovat některé atributy světové mocnosti, zejména vědomí zodpovědnosti za globální řád.

I když otázku formulujeme tímto skromnějším způsobem, nenabízí jednoznačnou odpověď. Prvním problémem je čínská ekonomika, na povrchu tak dynamická, ale pod povrchem tak vratká.

Analytik Chi Lo jasnozřivě vykresluje obraz makroúspěchu vedle mikronezdaru. Obrovský stimul ve výši 4 bilionů jüanů (586 miliard dolarů), který v listopadu 2008 putoval převážně do ztrátových státních podniků prostřednictvím přímých bankovních úvěrů, udržel čínský růst navzdory globální recesi. Cenou za to však byla stále závažnější nevhodná alokace kapitálu, která se odrazila na rostoucím portfoliu špatných úvěrů, přičemž přehnané úspory čínských domácností nafoukly bubliny na trhu nemovitostí. Chi tvrdí, že krize z roku 2008 rozbila čínský model růstu taženého exportem v důsledku dlouhodobého oslabení poptávky v rozvinutých zemích.

Čína dnes naléhavě potřebuje opětovně vybalancovat svou ekonomiku tím, že přesune těžiště od veřejných investic a vývozu směrem k veřejné a soukromé spotřebě. Krátkodobě je zapotřebí investovat část jejích úspor do reálných aktiv v zahraničí, ne je pouze „zaparkovat“ v amerických pokladničních poukázkách. V dlouhodobějším výhledu se však musí snížit přehnaný sklon čínských domácností k úsporám, a to rozvinutím sociální záchranné sítě a nástrojů spotřebitelských úvěrů.

Chce-li být navíc Čína světovou hospodářskou velmocí, potřebuje měnu, do níž cizinci budou chtít investovat. To znamená zavést plnou směnitelnost a vytvořit hluboký a likvidní finanční systém, akciový trh pro získávání kapitálu a tržní úrokovou sazbu pro úvěry. A ačkoliv Čína hovoří o „internacionalizaci“ jüanu, dosud toho pro ni udělala málo. „Naopak dolar,“ píše Chi, „má stále podporu díky silným politickým vztahům USA s většinou největších světových držitelů zahraničních rezerv.“ Japonsko, Jižní Korea, Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar i Spojené arabské emiráty se ukrývají pod americkým vojenským deštníkem.

Druhým problémem je problém politických hodnot. Další „vzestup“ Číny bude záviset na demontáži takových klasických komunistických pilířů, jako jsou veřejné vlastnictví majetku, kontrola populace a finanční represe. Otázkou zůstává, jak daleko budou smět tyto reformy zajít, než zpochybní politický monopol komunistické strany, který zaručuje ústava z roku 1978.

Čínský politický systém podepírají dvě důležité kulturní hodnoty. První z nich je hierarchický a rodinný charakter čínského politického myšlení. Čínští filozofové uznávají hodnotu spontánnosti, avšak v rámci striktně uspořádaného světa, v němž lidé vědí, kde je jejich místo. Jak se píše v Hovorech Konfuciových: „Kníže nechť je knížetem, poddaný poddaným, otec otcem a syn synem.“

V zemi navíc existuje velmi malá víra v posvátnost lidského života: buddhismus zastává názor, že mezi lidmi, zvířaty a rostlinami není rozdíl. Závazek chránit lidská práva byl do čínské ústavy vepsán v roce 2004; jak ovšem dokládá nedávný případ slepého disidenta Čchena Kuang-čchenga, je to především prázdná fráze. Podobně i soukromý majetek stojí na žebříčku níž než majetek společný.
A pak je zde konfuciánská doktrína „nebeského mandátu“, která legitimizuje politické vládnutí. Dnes ho nahradil mandát marxismu, ale ani v jednom z nich není místo pro mandát lidu. Rozpornost v otázce zdroje legitimního vládnutí není pouze významnou překážkou demokratizace, ale i potenciálním zdrojem politické nestability.
Tato historická dědictví omezují rozsah, v jakém bude Čína schopna podílet se na globálním vedení, které vyžaduje určitou míru slučitelnosti čínských a západních hodnot. Západ tvrdí, že jeho hodnoty jsou univerzální, a USA a Evropa nepřestanou nutit tyto hodnoty i Číně. Lze si těžko představit, že by se tento proces obrátil a Čína začala vyvážet vlastní hodnoty.

Čína má na vybranou: buď může přijmout západní hodnoty, nebo se může pokusit „ukrojit si“ určitou východoasijskou sféru, aby se od těchto hodnot izolovala. Druhý jmenovaný kurz by vyprovokoval konflikt nejen s USA, ale i s jinými asijskými mocnostmi, zejména s Japonskem a Indií. Nejslibnější možná budoucnost tak Čínu pravděpodobně čeká v případě, že přijme západní normy a pokusí se je dochutit „čínskými specifiky“.

Žádná z těchto možností však nezapadá do scénáře, v němž by Čína „nahradila“ USA. A domnívám se, že si to Čína ani nepřeje. Jejím cílem je respekt, nikoliv nadvláda.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.