Nikdy jsem se ve stranické politice silněji neangažoval, ale současnost je mimořádná. Prezident George W. Bush ohrožuje Spojené státy i světovou bezpečnost a zároveň podkopává americké hodnoty. Za to, že se stavím proti němu, mě Bushova kampaň démonizuje.

Prezident Bush kandidoval roku 2000 na platformě slibující „skromnou" zahraniční politiku. Bude-li Bush znovu zvolen, jeho doktrína preventivního jednání - a invaze do Iráku - bude schválena a svět bude muset žít s jejími důsledky. Odmítnutím Bushových politik u voleb získá Amerika naději opětovně si vydobýt respekt a podporu světa.

Na teroristické útoky z 11. září 2001 bylo třeba rázně odpovědět. Vedly ale také k potlačení zásadního procesu, pro demokracii nezbytného - úplné a spravedlivé diskuse problémů. Bush umlčel kritiku tím, že ji označil za nevlasteneckou. Celých 18 měsíců po 11. září se mu dařilo potlačovat veškerý nesouhlas. Právě tím vedl Ameriku špatným směrem.

Ve skutečnosti Bush nahrával přímo Usámu bin Ládinovi. Invaze do Afghánistánu byla oprávněná: právě tam bin Ládin žil a al-Káida tam měla své výcvikové tábory. Invaze do Iráku oprávněná nebyla. Byla Bushovým nezáměrným darem bin Ládinovi.

Okamžitě po 11. září se dostavil spontánní celosvětový projev soustrasti s Amerikou. Proměnil se v široce rozšířený odpor. Na světě je mnohem víc lidí ochotných riskovat život s cílem vraždit Američany, než jich bylo 11. září.

Bush rád připomíná, že teroristé nenávidí Američany za to, čím jsou - národem milujícím svobodu -, nikoli za to, co dělají. Válka a okupace ale plodí nevinné oběti. My počítáme přivážená mrtvá těla amerických vojáků - v Iráku přes tisíc. Okolní svět počítá také den co den zabité Iráčany, jichž je snad až dvacetinásobek.

Není pravda ani to, že by mučení vězňů v Abú Ghrajb bylo dílem několika narušených lidí. Šlo o součást metody zacházení s vězni, již zavedl ministr obrany Donald Rumsfeld. Ameriku odsuzuje veřejné mínění po celém světě a naši vojáci v Iráku za to platí.

Bush přesvědčil lidi, že jedná ku prospěchu americké bezpečnosti, hrou na strunu strachu probuzeného útoky z 11. září. V čase ohrožení se v lidech probouzí silné vlastenecké city a Bush toho využil přiživováním pocitu nebezpečí. Jeho kampaň předpokládá, že lidé se ve skutečnosti o pravdu nezajímají a uvěří téměř čemukoliv, co se dostatečně často opakuje. Pokud na to Američané naletí, musí s námi být něco v nepořádku.

Tak například, nějakých 40% Američanů stále věří, že Saddám Husajn měl co do činění s 11. zářím, přestože Komise 11. září - již ustavil Bush a předsedal jí republikán - definitivně prokázala, že žádná taková spojitost neexistovala. Chce se mi křičet: „Probuď se, Ameriko! Nechápeš, že jsme zaváděni na scestí?"

Válka v Iráku byla od začátku do konce špatně vedená - tedy pokud lze hovořit o konci. Jde o válku z rozhodnutí, nikoli z nezbytnosti. Amerika navíc do války vstoupila s falešnými záminkami. Zbraně hromadného ničení se nenašly a spojitost s al-Káidou prokázána nebyla. Bush pak tvrdil, že Amerika zahájila válku, aby osvobodila Irák. Avšak demokracii nelze zavádět silou.

Saddám Husajn byl tyran a Iráčané - a celý svět - se mohou radovat, že se ho zbavili. Amerika ale měla povinnost uchovat právní řád. Místo toho jsme nečinně přihlíželi, když byl pleněn Bagdád a další města. Kdyby nám bývalo šlo o irácký lid, vyčlenili bychom na okupaci více vojáků. Měli jsme zajistit ochranu nejen pro ministerstvo ropného průmyslu, nýbrž také pro ostatní ministerstva, muzea a školy.

Ještě horší je, že když se američtí vojáci setkali s odporem, uplatili metody - vpády do domácností a trýznění vězňů -, které ponižovaly obyvatele Iráku a staly se zdrojem nepřátelství, zášti a zlosti.

Prudké změny názorů a chybné kroky Bushovy administrativy jsou nesčetné. Irácká armáda byla nejprve rozpuštěna a pak se jí Amerika pokusila znovu ustavit. Zprvu se USA pokusily eliminovat baasisty a pak se k nim Amerika obrátila o pomoc. Když se povstání stalo nezvladatelným, Amerika dosadila iráckou vládu. Muž pověřený jejím vedením byl chráněncem CIA s pověstí tvrdého muže - představa na hony vzdálená demokracii.

Navzdory úsilí Bushovy kampaně události přibarvovat, situace v Iráku je strašlivá. Velká část západní části země byla postoupena povstalcům, vyhlídky na uskutečnění svobodných a spravedlivých voleb v lednu rychle blednou, na obzoru je občanská válka.

Bushova válka v Iráku způsobila nevýslovnou újmu i Americe, neboť oslabila její vojenskou moc a rozrušila morálku ozbrojených sil. Před válkou mohla Amerika představovat drtivou sílu. To už neplatí. Afghánistán sklouzává mimo kontrolu. Severní Korea, Írán, Pákistán a další země uskutečňují své jaderné programy s novým elánem.

Bushovu administrativu lze kritizovat za mnohé jiné politiky, ale žádná není tak důležitá jako Irák. Válka už stála 200 miliard dolarů a tyto výdaje nadále porostou, neboť dostat se do Iráku bylo snazší než se odtud dostat ven. Bush popichoval Johna Kerryho, aby vysvětlil, v čem by postupoval jinak. Kerry odpověděl, že by udělal jinak všechno a že by byl v lepší pozici, aby nás z Iráku vyprostil. Ani pro něj to ale nebude snadné, neboť Amerika zabředla do konfliktu jako do bažiny.

Vysoce postavení vojenští a diplomatičtí experti Bushe zoufale varovali, aby Irák nenapadal. On je ignoroval. Potlačil tento zásadní proces s argumentem, že veškerá kritika vrchního velitele vystavuje vojáky USA nebezpečí. Jde ale o Bushovu válku a on by za ni měl být veden k zodpovědnosti. Američané by se na chvíli měli podívat na věc s odstupem a ptát se: kdo nás do této šlamastyky dostal?

Krátké zamyšlení by mělo přinést další otázku: je Bushovo pyšné texaské vykračování dostatečnou kvalifikací pro to, aby zůstal vrchním velitelem USA?