Na přední stránky novin se dostaly vazby mezi státy a obchodními společnostmi, naposledy v Rusku, kde se prezident Vladimír Putin zdá být posedlý budováním „národních šampionů“ v energetickém a leteckém a kosmickém sektoru. Takové snahy se jeví jako pouhá součást vzestupu protekcionismu v evropské politické debatě o podnikání, zejména co se týče přeshraničních akvizic.

Po celé Evropě se vlády staví do pozice, v níž mají být považovány za obhájce „národních“ hráčů před „cizími“ konkurenty. „Ekonomické vlastenectví,“ heslo ražené francouzským ministerským předsedou Dominiquem de Villepinem poté, co se v červenci 2005 objevily zvěsti o převzetí Danone ze strany PepsiCo, tento politický imperativ vystihuje zřejmě nejlépe. Třebaže de Villepinovy projevy jsou oproti většině politických lídrů plamennější, podhoubí tohoto smýšlení sahá daleko za hranice Francie.

Tatáž pohnutka se podle všeho uplatňuje u italské politiky vůči Autostrade, španělské vůči Endese, polské k tamnímu bankovnímu sektoru, u přístupu bývalého švédského premiéra k Volvu, německé stísněnosti ohledně fondů připodobněných ke „kobylkám“ na Deutsche Börse či u stále hlasitější britské obrany nezávislosti londýnské burzy na Spojených státech.

Základním přesvědčením, o nějž se „ekonomické vlastenectví“ opírá, je víra v souběžnost zájmů společností považovaných za „národní“ (v prvé řadě těch největších čili takzvaných „šampionů“), jejich národních zaměstnanců a národního společenství. Podle de Villepina, „máme-li dobře hájit zájmy našich zaměstnanců, musíme ochraňovat zájmy našich firem“. Později argumentoval, že Danone je třeba považovat za „francouzskou“ společnost, protože její „odběr mléka i zdroje vody jsou ve Francii.“ Avšak dokumenty, které sama společnost Danone předkládá, naznačují, že na Francii připadá jen 22% jejího globálního odbytu a méně než 14% její globální pracovní síly.

Vazba mezi evropskými společnostmi a národními společenstvími je ve skutečnosti den ode dne slabší. Výzkum, který jsem prováděl pro Bruegel, posuzoval 100 největších kotovaných společností se sídlem v Evropě (řazených dle tržní kapitalizace) a analyzoval geografické rozložení jejich tržeb, jež je od loňského přijetí Mezinárodních standardů účetního výkaznictví (IFRS) čím dál transparentnější.

Evropa byla rozdělena do osmi širokých zón, jež tvořily jednotlivé země jako Německo, Francie a Itálie nebo skupiny menších zemí jako Benelux a severská oblast. V průzkumu pak byl vypočten výnos každé společnosti v zóně, kde má sídlo (či „domovskou centrálu“), ve zbytku Evropy a ve zbytku světa. Kde byly dostupné příslušné údaje, bylo zkoumáno rovněž obdobné rozložení zaměstnanců.

Výsledky ukazují, že podíl domovských zemí na celkovém výnosu se v průměru snížil a je relativně nízký: průměr u 100 největších evropských společností činí pouhé tři osminy čili 37,5%. Samozřejmě že toto číslo pokrývá širokou rozmanitost odvětví a také některé geografické odlišnosti napříč kontinentem. Například průměrné hodnoty u německých (34%) a francouzských (35%) společností jsou zřetelně nižší než u jejich španělských (56%) nebo italských (65%) protějšků. Celkový trend je ovšem jednoznačný.

U široce reprezentativního dílčího vzorku 55 společností, jež bylo možné sledovat až do roku 1997, se podíl výnosu vzniklého v domovském regionu v průměru prudce snížil, z 50,2% na 36,9%. U těchto společností odbyt do „zbytku Evropy“, který roku 1997 představoval v průměru méně než 30% úhrnu evropského odbytu, vzrostl v roce 2005 na hodnotu převyšující 43%.

Jestliže tento trend extrapolujeme, domovské základny největších evropských společností budou před koncem dekády tvořit v průměru méně než polovinu jejich evropských tržeb a méně než třetinu jejich tržeb globálních. Tyto společnosti se rychle „poevropšťují“ a poměrná váha jejich domácích základen upadá ještě rychleji.

Navíc nejde jen o příběh o odbytu. Studie také zjišťovala geografické rozložení zaměstnanců v poměru k rozložení tržeb. Třebaže u některých společností mohou být profily distribuce zaměstnanců a tržeb nesmírně odlišné, v průměru jsou téměř totožné: u dílčího vzorku 73 společností mezi největší evropskou stovkou představovala v roce 2005 domácí základna v průměru 37% zaměstnanců a 35% tržeb, zatímco zbytek Evropy tvořil 29% zaměstnanců a 28% tržeb. To je přesvědčivým náznakem, že pracovní místa „následují“ tržby (nebo možná naopak), třebaže to, znovu zdůrazňuji, platí jen v průměru a ne pro všechny společnosti.

Co z toho plyne pro zákonodárce? Řečeno jednoduše, tato čísla poukazují na rostoucí mezeru mezi těmito takzvanými „šampiony“ a jejich národními domácími základnami. Z pohledu evropských vlád představuje péče věnovaná šampionům čím dál silněji poskytování výhod zákazníkům a zaměstnancům mimo vlastní národní stát – což je pochybné vynakládání peněz daňových poplatníků.

Dalším důsledkem je to, že v Evropě zřejmě bude sílit konkurence v oblasti předpisů, neboť lokální zájmy už firmy tolik nenutí ponechávat své centrály „doma“, začne-li být daňové nebo regulační prostředí nepříznivé. Rozhodnutí banky Depfa z roku 2002 přesunout své sídlo z Wiesbadenu do Dublinu je možná signálem toho, co se začne dít.

Největším rizikem je, že narůstající nespojitost mezi představou „národních“ obchodních společností a realitou poevropšťování může vést k nesmírně nerozvážným politikám. Je nejvyšší čas, aby lídři v obchodní branži začali být upřímnější ohledně toho, kde se nachází jejich skutečná klientela, a aby si politici uvědomili, že už nad obry dnešního evropského obchodu nemohou nadále udržovat kontrolu.