Hlavní prioritou Evropské unie na počátku jedenadvacátého století musí být onen historický projekt, který se skrývá za poměrně nudnou nálepkou „rozšíření“. Odměnou bude totiž něco, co se v evropské historii dosud nikdy nepodařilo: nastolení liberálního řádu na celém kontinentu.

Snahy v tomto směru jsou důležitější než kdy dříve – a také mnohem složitější. Složitější proto, že veřejné mínění v zemích, které tvoří jádro Evropské unie, především v Německu a Francii, a v předních kandidátských zemích, jako je Česká republika nebo Polsko, na proces rozšiřování pohlíží s neustále se zvyšující dávkou skepse. Volební úspech Jörga Haidera v Rakousku dokázal, jak účinně jsou populističtí politikové schopni využít obav z otevírání se východu. Rozšiřování bude podle všeho zásadní otázkou německých parlamentních voleb a nejspíš také francouzských prezidentských voleb, které jsou oboje plánovány na rok 2002. To, co uklidní německé a francouzské voliče, však pravděpodobně rozlítí voliče polské a české. Postavit se za rozšíření je výzvou všem demokratickým vůdcům v celé Evropě.

Když Günter Verheugen, evropský komisař odpovědný za rozšíření, navrhnul, aby Německo uspořádalo o rozšíření referendum, položil správnou otázku, ale dal špatnou odpověď. Otázka zní: proč se během posledních více než deseti let od pádu Berlínské zdi nesnažili západní politikové trochu víc o to, aby své občany přesvědčili, že rozšíření Evropské unie o nově osvobozené státy střední, jihovýchodní a východní Evropy je ve vlastním životním a dlouhodobém zájmu jejich voličů? A jak je o tom lze dnes, se zpožděním, přesvědčit?

Referenda ale nejsou odpovědí. Říkáme to ne proto, že bychom občanům nevěřili, nýbrž proto, že pro zastupitelské demokracie jsou referenda instrumenty, jež by se měly používat možná co nejstřídměji a navíc jen v otázkách, které se bezprostředně dotýkají národních zájmů, institucí a identity. Proto se ve Francii konalo referendum o Maastrichtské smlouvě a proto se v Dánsku (již 28. září) a v Británii (kdovíkdy) bude pořádat referendum o připojení k eurozóně.

Rozšíření Unie ale podobný problém nepředstavuje. Ano, je sice životně důležité pro budoucnost nás všech, ale přitom se nedotýká zásadních zájmů žádného ze států EU. Důsledkem rozšíření nebude žádný mohutný příliv imigrantů či ztráta desítek tisíc pracovních míst, natož nějaká podstatnější ztráta národní svrchovanosti, jak se snaží naznačovat zmatkáři a panikáři. Populisté dramatizují krátkodobé náklady na rozšíření, ale opomíjejí jeho dlouhodobý prospěch. Úkolem demokratických vůdců je proto dramatizovat dlouhodobý prospěch rozšíření a krátkodobé náklady přitom upřímně uvádět do přesných souvislostí.

Lidé na opačných stranách stávající východní hranice Evropské unie – jakési evropské sametové opony – mají sice rozdílné názory i obavy, ale obě tato veřejná mínění fungují jako spojené nádoby. Lidé na západě se obávají imigrace, ztráty pracovních míst a toho, že rozšíření budou muset zaplatit – buď přímo, ve formě zvýšených příspěvků do rozpočtu EU, nebo nepřímo, prostřednictvím dotací, které například místo španělské Galicie získá polská Halič. Obava z nestability na východ od Německa – jež dříve živila německou podporu rozšíření EU – byla ironicky utišena v okamžiku, kdy Polsko, Česko a Maďarsko vstoupily do NATO. A spolu s tím se východoevropské trhy otevřely západním vývozcům a investorům natolik, že západoevropský podnikatel se může jen sobecky ptát: „K čemu je mi rozšíření?“

Na východě sledujeme rozčarování nad tím, co je zde obecně vnímáno jako „sliby-chyby“ západních politiků. S hrůzou v očích zde listují byrokratickou strnulostí a gigantismem osmdesáti tisíc stran evropské legislativy zvané acquis communautaire, kterou musí jejich země zavést dříve, než budou vpuštěny do evropského klubu. Správně soudí, že mnohé z nařízení a předpisů až přehnaně chrání zvláštní zájmy uvnitř EU a škodí dynamické a svobodné tržní ekonomice. Znepokojeně se ozývají také hlasy určitých skupin, například polských zemědělců. V neposlední řadě je zde cítit obavu z toho, že tyto země budou muset obětovat část své suverenity, kterou teprve nedávno po dlouhé době získaly zpět.

Skutečný je i strach z toho, že cenou vstupenky do ráje Schengenlandu bude povinnost učinit ze svých hranic neproniknutelnou pevnost. Pro Polsko je to to poslední, co by chtělo udělat Ukrajině, nemluvě o Česku a jeho bývalém siamském dvojčeti Slovensku, či Maďarsku a jeho významné národnostní menšině v Rumunsku. Jedním z problémů rozšíření je, že jeho úspěch v Německu či Rakousku závisí na příslibu uzavřených a nepropustných hranic, zatímco pro jeho úspěch v Polsku, Maďarsku či České republice je třeba hranic shovívavějších a otevřenějších.

Pakliže ne referendum, co je tedy třeba? Evropská unie musí v prvé řadě stanovit definitivní rozvrh prvního kola rozšíření, a to nejpozději v rámci švédského předsednictví v první polovině roku 2001. Fakt, že existoval závazný rozvrh, byl jedním z hlavních důvodů, proč v roce 1999 vznikla hospodářská a měnová unie. Zavazující plán dokázal soustředit myšlení a jednání lidí jako nic jiného. Inspirováni vzpomínkou na dvě cílová data EMU navrhujeme, aby vedoucí představitelé EU jasně řekli: „Pokud budou splněny všechny podmínky, k prvnímu kolu rozšiřování dojde 1. ledna 2003. V každém případě k němu musí dojít nejpozději do 1. ledna 2005.“ A mimochodem, toto první kolo musí zahrnovat Polsko, které je nejobtížnější, ale přitom nejvýznamnější zemí vedoucí skupiny kandidátských zemí.

Za druhé, Rada Evropy, která se chystá letos v prosinci do Nice, musí konečně vytyčit jasný kurz oněch institučních reforem, bez kterých by Evropská unie čítající více než dvacet zemí prostě nemohla déle fungovat. Vedle reforem rady a komise je nutno překročit staré principy. Niceský summit Rady Evropy musí podpořit princip „zvýšené spolupráce“, pokud taková spolupráce bude pružná, průhledná a ve všech etapách nefalšovaně otevřená všem členským státům, které se k ní chtějí připojit. Tato otevřenost by měla zajímat také ty kandidátské země, které se obávají, že by jinak mohly být „uvnitř“ a přece „mimo“.

Za třetí, Evropská unie by v rámci diskuse s se všemi evropskými zeměmi, které projeví zájem, měla posoudit, zda neexistují části jejích dnes už tolik komplexních struktur spolupráce, do nichž by některé nečlenské země mohly vstoupit ještě dříve, než se stanou plnoprávnými členy EU. Například oblasti obecné zahraničně-bezpečnostní politiky. (Ostatně polské a české jednotky už dnes pracují vedle britských a italských na obnově Kosova.) Další možností by mohlo být dřívější přistoupení k navrhované Evropské chartě základních práv a svobod. A jistě by bylo vhodné, aby se její preambule výslovně zmínila o ideálech středoevropských revolucí z roku 1989.

Za čtvrté je třeba uvážit, jak zpřístupnit a přiblížit evropskou perspektivu politikům a veřejnosti v zapadlejších částech jihovýchodní a východní Evropy. Je jednou z ironií posledního desetiletí, že na jeho konci jsou západoevropské jednotky a státní úředníci ve skutečnosti více přítomní v Bosně a Kosovu než v Čechách nebo Slezsku. Je třeba vymyslet způsob pro přechod od vojenského protektorátu k politické integraci – a potom jej jasně prezentovat. Nedávné poselství Evropské unie lidu Srbska a jiných zemí bývalé Jugoslávie je dobrým začátkem, je toho však třeba více. A co kromě toho můžeme navrhnout Ukrajině a dalším zemím na východ?

Konečně, a co je možná důležitější než všechny tyto jednotlivé kroky, evropští představitelé musejí přijmout onu výzvu a začít před svou veřejností skutečně bojovat za věc větší Evropy, ať už jsou na západ nebo východ od sametové opony. Musejí to myslet stejně vážně, jako to mysleli před několika lety v případě eura. Slabé euro může být požehnáním v přestrojení. Slabá Evropa je prokletím v celé své hrůze. Ale kdo z našich vůdců udělá krok vpřed a tuto výzvu přijme?