TOLEDO, Španělsko – Zvěstuje válka na Kavkaze příchod druhé studené války? Nebo je to jen ruská výzva Západu ke změně globálního statu quo, který zde převládal od konce první studené války?

Ruská armáda rozhodně není způsobilá ke globální konfrontaci se Západem. Nejenže ruská rozvědka nedokázala odhalit chystaný gruzínský útok na Jižní Osetii, ale ruský systém elektronické války a špatně vybavené pozemní jednotky působily jako zastaralé pozůstatky sovětské éry.

Na druhou stranu nemusí být válka přehlídkou moderní zbrojní techniky, aby vyslala do světa silné politické sdělení. Globální vliv Ameriky se koneckonců snižuje navzdory faktu, že její armáda zůstává i nadále nejdokonalejší vojenskou mašinerií v dějinách. Demonstrováním, že Spojené státy ztratily monopol na jednostranné použití síly, a napadením amerického spojence – což si nikdy nedovolil dokonce ani Sovětský svaz – Rusko křiklavým způsobem zpochybnilo Pax Americana zrozený z amerického vítězství ve studené válce.

K válce v Gruzii by bývalo nemohlo dojít, kdyby Amerika tak katastrofálně nezpackala svou globální hegemonii. USA vstoupily do nešťastné války v Iráku, propásly nejednu příležitost zapojit do struktur revoluční režim v Íránu, prosadily nekonečné rozšiřování NATO přímo na prahu Ruska a nadutě ignorovaly ruské protesty proti rozmístění protiraketové obrany ve východní Evropě. Pod rouškou „války s terorismem“ navíc posilovaly ruské obavy z obklíčení, když vojensky pronikaly do středoasijských zemí, jako jsou Afghánistán, Pákistán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Kazachstán a Tádžikistán.

Ve snaze čelit tomu, co chápe jako nepřátelskou americkou strategii vytváření amerických „Kub“ přímo za humny, tedy Kreml prosazuje spojenectví s Kubou Raúla Castra a Venezuelou Huga Cháveze.

Na Blízkém východě dělá Rusko všechno pro to, aby získalo zpět některé opěrné body z minulosti, a činí tak s cílem vytlačit Ameriku coby jediného globálního aktéra v regionu. Nedávná návštěva syrského prezidenta Bašára Asada v Moskvě je průhlednou manifestací potenciálu k obnovenému spojenectví. Rusko dál klade překážky americkým návrhům sankcí vůči Íránu, podepsalo s touto zemí takřka marnotratné energetické kontrakty a chystá se jí prodat vyspělé protivzdušné systémy schopné zmařit možný izraelský nebo americký útok. Kromě toho Rusové nedávno odepsali velkou část iráckého dluhu a uzavřeli lukrativní smlouvy na těžbu ropy.

Jednou z obětí amerického unilateralismu po studené válce se stalo transatlantické spojenectví. Americkou touhu rozšiřovat NATO nesdílejí všichni spojenci a Evropa nemá náladu kráčet ve šlépějích impulzivního gruzínského prezidenta a nechat se zatáhnout druhdy sovětskými pobaltskými republikami a Polskem do konfrontace s Rusy. Vzhledem ke své závislosti na dodávkách ruské energie není Evropa na novou studenou válku připravena a její alternativa k ruské ropě – Írán – není pro změnu stravitelná pro Američany.

Návrat ke strategii studené války zjevně není v zájmu Západu. Hrozby vyloučením Ruska ze skupiny G8 nebo jeho nevpuštěním do Světové obchodní organizace pouze zvýší jeho pocit izolace, posílí jeho autoritativní sklony a dotlačí ho do role revolučního vzbouřence proti statu quo v bývalé sféře vlivu Sovětského svazu i jinde. Ruské menšiny na Ukrajině, v pobaltských zemích a v Moldavsku, které stále čekají na „spásu“, představují potenciální spouštěcí mechanismy ruského neoimperialismu.

Jako mocnost zatížená příliš mnoha domácími neduhy a chronickým pocitem nejistoty na svých obrovských a nebezpečně málo osídlených hranicích však ani Rusko nemůže mít na druhé studené válce žádný zájem. Nehledě na nedávnou dohodu s Čínou o vymezení hranic si Rusko nikdy nemůže být jisté skutečnými záměry Číny coby kolosální mocnosti hladové po surovinách pro svou prudce rostoucí ekonomiku a po životním prostoru pro své početné obyvatelstvo.

Jak ukázala válka na Kavkaze, ani globální ekonomika neskýtá stoprocentní záruku před válkou. Jedna věc je však podstoupit předem vykalkulované riziko, což Rusové učinili, když správně předpokládali, že Západ nevstoupí kvůli Gruzii do války, a druhá věc je ohrozit kolosální ekonomické zisky z posledních let, což by Rusko učinilo, kdyby přistoupilo na otevřenou konfrontaci se Západem.

Válka v Gruzii ostatně již dnes uvrhla Rusko do nejtěžší finanční krize od faktického bankrotu v roce 1998; za jediný týden byl zaznamenán odliv kapitálu ve výši 17 miliard dolarů. Moskevská akciová burza ztratila v srpnu 15 procent hodnoty a ruská centrální banka předpovídá pro letošní rok pětadvacetiprocentní pokles zahraničních investic.

Rusko musí usilovat o skutečné strategické partnerství se Spojenými státy, které zase musí pochopit, že bude-li Rusko vyřazeno ze struktur a stane se terčem opovržení, může se změnit ve významného globálního „kazisvěta“. Země, kterou USA od skončení studené války přehlížely a ponižovaly, nepotřebuje protizápadní strategii konfrontace, nýbrž integraci do nového globálního uspořádání, které bude respektovat jeho zájmy obrozené velmoci.