NEW HAVEN – Centrální bankéři z celého světa nedokázali předvídat současnou finanční krizi, než v roce 2007 započala. Martin Čihák z Mezinárodního měnového fondu v červenci 2007 uvedl, že ze 47 centrálních bank, které publikovaly zprávu o finanční stabilitě (FSR), daly „prakticky všechny“ ve své nejnovější zprávě „pozitivní celkové hodnocení domácího finančního systému“.

Přestože nás však tyto centrální banky před krizí zklamaly, měly by stále hrát vedoucí roli při prevenci krize následující. K takovému možná kontraintuitivnímu závěru dospěla Squam Lake Group [http://squamlakegroup.org/], mozkový trust čítající 15 finančních ekonomů z akademické sféry, mezi něž patřím i já, ve své nedávno zveřejněné zprávěFixing the Financial System (Jak napravit finanční systém).

Regulátoři makroekonomické obezřetnosti (tedy vládní činitelé, kteří se nezaměřují na zdraví jednotlivých finančních institucí, nýbrž spíše na stabilitu celé finanční soustavy) jsou bolestně zapotřebí a centrální bankéři představují pro tuto roli logickou volbu. Jiní regulátoři si při předpovídání současné krize nevedli o nic lépe a k prevenci té následující jsou vhodní ještě méně.

Nová vláda Davida Camerona ve Velké Británii zjevně dospěla k témuž závěru, když ohlásila plány na převod regulačních pravomocí z Úřadu finančních služeb (FSA) na Bank of England.

Shoda na regulační roli centrálních bank však není široce rozšířená. Například ve Spojených státech se sice uznává důležitost regulace makroekonomické obezřetnosti, ale nikoliv předání této pravomoci Federálnímu rezervnímu systému (Fed). Nově schválená legislativa o americké finanční reformě svěřuje politiku makroekonomické obezřetnosti nově zřízené Radě pro dohled nad finanční stabilitou. To je dobře, avšak předsedou rady bude americký ministr financí, zatímco Fed bude navzdory zisku některých nových pravomocí z velké části jen jedním z mnoha členů.

Předsedou rady je tedy politicky jmenovaná osoba, která slouží ku spokojenosti prezidenta. Nedávná minulost přitom ukazuje, že osoby s politickým mandátem často nedokážou přijímat odvážné či nepopulární kroky, aby stabilizovaly ekonomiku. Moderní americký prezident si dozajista pamatuje, jak obtížné bylo přesvědčit voliče, aby ho zvolili tam, kde právě je, a neustále vede kampaň za udržení obliby a zachování vyhlídek své strany v příštích volbách. Ministr financí je součástí prezidentského týmu a pracuje hned vedle Bílého domu.

George W. Bush vyhrál v roce 2000 volby, i když přišel o podporu voličů. V roce 2003 si vybral za ministra financí Johna W. Snowa, prezidenta železnic, o němž komentátor týdeníku Barron’s Alan Abelson prohlásil, že „možná nebude nejostřejším nožem v kabinetu“. Snow byl prezidentovi zavázán a projevoval bezvýhradnou podporu jeho politice až do svého odchodu z úřadu v roce 2006, tedy krátce před vypuknutím krize. Podle nového zákona by byl Snow pověřen zajištěním stability celé americké ekonomiky.

Jedním z témat, u nichž našel Bush v kampani za své znovuzvolení v roce 2004 odezvu u voličů, bylo téma „společnosti vlastnictví“. Úspěšná ekonomika, tvrdil Bush, vyžaduje, aby se lidé naučili přijímat zodpovědnost za své konání, a politika zaměřená na zvýšení podílu majitelů domů by lidem tuto ctnost vštípila ve větším měřítku. Voličům to připadalo správné, zejména když z toho vyplývala vládní politika, která přiživila vznikající bublinu na realitním trhu a vyšroubovala hodnotu jejich investic do nemovitostí.

Snow svému šéfovi přizvukoval. „Americká ekonomika je stlačená jako pružina a připravená ke skoku,“ hlaholil v roce 2003. O dva roky později, téměř na samém vrcholu bublin na trzích akcií a nemovitostí, deklaroval: „Může nás těšit, že se ekonomika nachází na dobré a trvale udržitelné dráze.“

Bushovi však slouží ke cti, že v roce 2006 jmenoval také šéfem Fedu Bena Bernankeho. Ten nebyl součástí Bushova týmu a před politickými tlaky ho chránila dlouhá americká tradice úcty k nezávislosti Fedu. Volbou Bernankeho coby uznávaného teoretika Bush zjevně vyhověl veřejnému očekávání, že do funkce šéfa Fedu bude jmenován prvotřídní kandidát.

Ke stejným problémům dochází i v mnoha jiných zemích. Lidé, kteří jsou do funkce zvoleni zčásti i kvůli vítězství v příštích volbách, často zjišťují, že jejich ekonomický úsudek je omezený. Jedna novinová zpráva z roku 2003 například uvádí, že australský ministr financí Ken Henry varoval před tamní „realitní bublinou“, ale pak se rychle pokusil svou poznámku stáhnout s tvrzením, že „nebyla určena k citaci mimo tutu místnost“. Počátkem letošního roku konečně navrhl novou daňovou politiku, která by zpomalila přetrvávající bublinu na australském trhu nemovitostí, ale nemůže přimět vládu, aby tuto politiku realizovala.

Naproti tomu centrální bankéři v mnoha zemích si v uplynulých desetiletích postupně vydobyli uznání za uplatňování principu nezávislosti na každodenních politických tlacích. Veřejnost ve velké části světa dnes chápe, že centrálním bankéřům má být umožněno dělat jejich práci bez vměšování ze strany politiků. Vznikla zde tradice centrálního bankéře coby jakéhosi světského filozofa, který hájí dlouhodobou rozumnou politiku, a díky této tradici je pro centrální bankéře politicky snazší činit správná rozhodnutí.

Faktem je, že centrální banky světa sice nedokázaly předvídat nástup současné krize a nepodnikly před rokem 2007 kroky, které by snížily tlaky vedoucí k této krizi, avšak po jejím vypuknutí reagovaly rozhodně, energicky a v rámci koordinované mezinárodní akce. Usnadnila to tradice politické nezávislosti a spolupráce, která se mezi centrálními bankéři během let vyvinula.

Krize zdůraznila svrchovaný význam regulace makroekonomické obezřetnosti. Ačkoliv naši centrální bankéři nejsou dokonalými soudci finanční stability, stále jsou to lidé, kteří mají nejlepší politickou a institucionální pozici k tomu, aby ji zajistili.