Saturday, October 25, 2014
0

Kdo je závislý teď?

Kdyby byl dnes naživu zesnulý velký argentinský ekonom Raúl Prebisch, nesporně by se divil, jestli se svět nepřevrátil vzhůru nohama. Jeho nesmírně vlivná teorie „závislosti“ tvrdila, že pokud chudé země příliš spoléhají na export komodit, nikdy nedosáhnou průmyslové hloubky, jíž je zapotřebí k udržení svižného růstu. Místo toho uvíznou v koloběhu klesajících globálních komoditních cen a neustále se tenčících příjmových podílů.

Prebischova upřednostňovaná politická reakce, protekcionismus, se ukázala jako katastrofická pro mnohé latinskoamerické a africké státy, jež daly na jeho rady. Je však skutečností, že se mnoho let zdálo, že Prebisch správně pojmenovává dlouhodobé trendy komoditních cen. Vytrvalé přírůstky efektivity v zemědělství i těžbě přírodních zdrojů stlačovaly ceny komodit, zejména v průběhu 80. a 90. let. S nemnoha výjimkami se zemím, jež se soustředily na vývoz komodit, dařilo mizerně, zatímco přírodními zdroji neoplývající asijské státy pádily vpřed.

Avšak dnes, kdy se do globálního hospodářství zapojují asijští obři, Indie a Čína, ceny ropy, zlata, pšenice a prakticky všech dalších komodit prudce rostou. Třebaže se vždy budou projevovat cykly – ceny ropy například pravděpodobně klesnou, než začnou opět stoupat –, dlouhodobý trend u mnoha komodit nesporně zůstane po jistou dobu vzrůstající.

Jedna věc, kterou si obchodní vyjednavači a další zákonodárci ještě neuvědomili, ačkoli Prebisch by to postřehl okamžitě, je to, že tento dramatický zvrat událostí s sebou přináší obrovské důsledky pro globální rovnováhu moci. Žádný jiný aspekt ekonomické globalizace zřejmě nebude v nadcházejících desetiletích pro světové lídry představovat větší výzvu.

Otázek je mnoho. Jsou dnešní bohaté země připravené na éru vzájemné závislosti, kdy budou po komoditách prahnout stejně silně jako rozvojové země po průmyslových dovozech a technologiích? Jsou připravené na nevyhnutelný přesun moci a vlivu k producentům komodit, již budou významně bohatnout? Jak se dvě světové supervelmoci, Čína a Spojené státy, vyrovnají se skutečností, že významné regiony vyvážející komodity, od Afriky přes Střední východ až po Střední Asii, jsou poseté špatně utvořenými národními státy?

Někteří samozvaní jasnovidci líčí záležitost jako problém konečnosti přírodních zdrojů, přičemž světu prý nezbytné komodity znepokojivým tempem docházejí. Mnoho příznivců má dnes teorie „Hubbertova maxima“ v produkci ropy, která má za to, že jsme dosáhli horní hranice těžební kapacity, vrty vysychají a od nynějška už to půjde jen z kopce.

Jak ovšem podotýká přední historik dějin ropy Dan Yergin, proroci zkázy vyhlásili, že světu dochází ropa, už nejméně čtyřikrát. Pokaždé hrozbu zaplašilo radikální zdokonalení technologií. Na konci první dekády 19. století těžba ropy zahrnovala sběr hmoty pomocí mul. Dnes nikoho nepřekvapí vrty do hloubky 3000 metrů pod mořské dno. K srovnatelným pokrokům došlo plošně v dobývání rud i v zemědělství.

Ne, komodity světu v nejbližší době nedojdou. Místo toho však dochází k tomu, že začleňování 2,5 miliard lidí (jen Číny a Indie) do globálního hospodářství ústí v posun poptávky, jenž pravděpodobně zapříčiní mnohem silnější tlak na zvyšování komoditních cen, než jaký dokáží vykompenzovat technologické pokroky. Ceny přírodních zdrojů budou tudíž směřovat vzhůru přinejmenším v příštích 50 až 75 letech, ba možná do doby, než lidé v příštích stoletích začnou těžit na Marsu.

Rozkolísá světovou politiku změna rovnováhy globální hospodářské moci, kterou to přinese? První světovou válku samozřejmě zčásti vyvolala obava Německa, že ostatní koloniální mocnosti si vyhradily příliš velký podíl světových zásob ropy a komodit. Ve druhé světové válce se Japonsko obdobně strachovalo o stabilitu svých zahraničních dodávek ropy a dalších přírodních zdrojů. Projeví se podobná napětí mezi Čínou, jejíž přírodní zdroje jsou omezené (problémem je tu dokonce i nedostatek vody), a Západem?

To se naštěstí prozatím nejeví jako pravděpodobné, obzvlášť vzhledem ke střízlivému a pragmatickému přístupu čínského vedení k potížím s přírodními zdroji. Číňané se rozhlížejí po regionech, jako je Afrika, a doufají, že najdou stálé obchodní partnery. Nesdílejí politický evangelismus Američanů, již nechtějí s exportéry komodit jen obchodovat, ale touží je rovněž obracet na svou víru.

Jsou tu ovšem i tací američtí předáci, kteří s ohledem na dodávky energií hovoří o proměně USA v soběstačnou zemi. To je ale prakticky vtip: nestřídmost možná, ale soběstačnost nikdy. Velká část arabského světa zcela pochopitelně považuje invazi do Iráku za úhelný kámen skutečné strategie USA v oblasti zajištění stabilních dodávek energií. Mají-li pravdu, můžeme jen doufat, že Amerika má v záloze plán B.

Prozatím nadále porostou komoditní ceny, přičemž vývozci ropy v současnosti představují největší přispěvatele k zejícímu americkému deficitu obchodní bilance. Možná že onou skutečnou strategií USA je dlužit zemím vyvážejícím ropu tolik peněz, že se budou cítit závislé na uspokojování Ameriky! To je zvrat, který by Prebisch nikdy nepředpokládal.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured