K arabské satelitní televizní stanici Al-Džazíra se sídlem v Kataru není nikdo lhostejný. Když o ní diskutují američtí představitelé, v podstatě vidíte, jak v nich kypí krev. V kontextu snu o tom, že všichni Arabové budou jednotní a nezávislí na zahraniční nadvládě, je Al-Džazíra nepopiratelně součástí arabských aspirací. To ovšem neznamená, že je její zpravodajství nepravdivé.

Ve skutečnosti je Al-Džazíra, kterou americký ministr zahraničí Colin Powell označuje za „příšernou" a „předpojatou", klíčovým nástrojem reforem a změn, po nichž vskutku demokratičtí arabští aktivisté i mezinárodní společenství jedním hlasem volají. Amerika je však natolik popuzena, že založila vlastní arabskojazyčný tlampač v podobě satelitní stanice Al-Hurrá.

Vysílání Al-Hurrá je ovšem ve Spojených státech zakázáno, poněvadž stanice je státem kontrolovaná. Arabové jí také nevěří. Svůj status poslušného pudlíka demonstrovala tím, že nikdy neodvysílala záběry týraných vězňů v nechvalně proslulé bagdádské věznici Abú Ghrajb. Přinejmenším v tomto ohledu Al-Hurrá dokonale zapadá do tradice krotkých arabských státních vysílatelů.

Amerika však není sama, kdo se snaží Al-Džazíře postavit čelem. BBC, která v polovině devadesátých let krátce provozovala vlastní arabskojazyčnou zpravodajskou stanici - než ji později zrušila, poněvadž se saúdským sponzorům nelíbilo její zpravodajství -, nedávno oznámila, že i ona znovu zahájí vysílání satelitní zpravodajské stanice v arabštině.

Namísto mlácení kolem sebe nebo snahy podkopat Al-Džazíru by však měli politici tuto baštu svobodného projevu podpořit a připustit, že Arabové si na cestě k demokracii budou muset protrpět ještě mnoho nepříjemného. A že na této trýznivě pouti budou hlavní světové mocnosti uráženy, dost možná docela pravidelně.

Televize v arabském světě je již celá léta hlásnou troubou vládnoucích prezidentů, králů a emírů, která šíří jejich oficiální názory a nic jiného. Rozhlasové a televizní stanice jsou zde obvykle chráněny elitními vojenskými oddíly, protože při vojenském převratu často představují první cíl.

Vzhledem k této historii a ke smršti výzev k reformám v arabském světě je tragickým paradoxem, že Amerika a Západ vůbec věnují tak malou pozornost terestriálním monopolním arabským televizním kanálům. Americká kritika Al-Džazíry tak opravdu vyznívá spíše jako snaha odvést pozornost od hloupého zpackání situace v Iráku, než aby byla motivována touhou po svobodných, otevřených a kritických arabských médiích.

Pokud demokracie znamená poskytnout lidem svobodu volby, pak není pochyb, že většina Arabů volí televizní stanici, jež bude odrážet jejich aspirace. V tomto smyslu je Al-Džazíra očividně neobjektivní, protože ji provozují arabští vlastenci, takže odráží arabské sentimenty. To však není o nic větší zločin než fakt, že americká média zase odrážejí americké aspirace a že se v době války chovají jako „roztleskávačky" amerických sil. Klíčová otázka zní, zda je Al-Džazíra, stejně jako americké televizní stanice, pravdomluvná v tom, co říká.

Al-Džazíra je bezpochyby profesionální. Její čelní novináři prošli praxí na Západě a mnozí z nich léta pracovali v BBC. Stanice byla ostatně založena teprve poté, co BBC na nátlak Saúdů uzavřela svou arabskojazyčnou stanici. Motto Al-Džazíry, „názor a protinázor", uchvátilo arabské diváky, poněvadž v terestriálních arabských televizích jsou názorové střety slyšet jen zřídkakdy.

Při reportážích o izraelské okupaci v Palestině a o Američany vedeném tažení na Irák Al-Džazíra samozřejmě nebyla objektivní. Jak by také mohla? Nevymýšlela si ovšem fakta; pouze odrážela většinový arabský názor. V tak fundamentálních otázkách arabského konsensu je zkrátka nelogické očekávat, že bude arabský vysílatel nestranný.

Al-Džazíra navíc není k podobným výtkám hluchá. V červenci se stala první arabskou televizní stanicí, která zformulovala profesionální etický kód. V souladu s BBC tento kód naprosto jasně a průhledně definuje, jak se mají novináři Al-Džazíry chovat, a stanoví zřetelné hranice mezi zprávou, analýzou a komentářem.

Pokud jde o novinářské výkony Al-Džazíry, je nejvyšší čas, aby stanici posoudili uznávaní profesionální žurnalisté, nikoliv američtí či jiní představitelé, kteří si potřebují přihřát politickou polívčičku. Mnohem poctivější analýzu činnosti stanice by mohla poskytnout například fakulta žurnalistiky nějaké významné univerzity, která spolupracuje s arabskými kritiky médií.

Pokud to američtí, britští nebo jiní západní představitelé myslí s reformou v arabském světě vážně, pak musí podporovat reformně orientované arabské jednotlivce a organizace, i když je tyto organizace čas od času přivádějí do nepříjemné situace. Stane-li se tento postoj západním standardem, bude Al-Džazíra právem pokládána za součást řešení, nikoliv za součást problému.