Saturday, October 25, 2014
0

Komu patří Bolívie?

Před několika měsíci se stal Evo Morales první demokraticky zvolenou domorodou hlavou státu v Bolívii. Domorodé skupiny tvoří 62% bolivijské populace a lidé se smíšenou krví dalších 30%, avšak po 500 let vládly Bolivijcům koloniální mocnosti a jejich potomci. Ještě hluboko ve dvacátém století byly domorodé skupiny v podstatě zbaveny hlasovacího práva i možnosti se k čemukoliv vyjadřovat. Jejich jazyky, ajmarština a kečuánština, nebyly uznávány ani při projednávání veřejných záležitostí. Moralesovo zvolení bylo tudíž historické a vzrušení v Bolívii je hmatatelné.

Moralesovo znárodnění bolivijských ropných a plynových polí však vyvolalo v celém mezinárodním společenství šokové vlny. Během kampaně dával Morales svůj záměr posílit státní kontrolu nad bolivijským plynem a ropou jasně najevo. Stejně tak však dával najevo, že nemá v úmyslu vyvlastňovat majetek energetických firem – přál si, aby zahraniční investoři v zemi zůstali. (Znárodnění pochopitelně nemusí nutně znamenat vyvlastnění bez náležitého odškodnění.) U moderních politiků je to možná překvapivé, ale Morales vzal svá slova vážně. Veden upřímným zájmem zvýšit příjmy svého zoufale chudého lidu pochopil, že Bolívie potřebuje pro dosažení růstu odborné znalosti cizinců a že z toho vyplývá i nutnost za jejich služby poctivě zaplatit. Získávají však zahraniční vlastníci větší než spravedlivou míru návratnosti?

Bolivijci Moralesovy kroky široce podporují, neboť takzvané privatizace (neboli „kapitalizace“) prováděné za vlády bývalého prezidenta Gonzala „Goniho“ Sáncheze de Lozady chápou jako zlodějnu: Bolívie získala pouhých 18% výnosů! Bolivijci si kladou otázku, proč by investice ve výši přibližně 3 miliard dolarů měly dávat zahraničním investorům právo na 82% obrovských zásob plynu v zemi, jejichž hodnota se dnes odhaduje na 250 miliard dolarů. K úplnému zveřejnění výnosů ani k auditu skutečné hodnoty investic sice zatím nedošlo, ale zdá se, že investoři by za starých podmínek získali všechny své peníze zpět za pouhé čtyři roky.

Bolivijci si rovněž kladou otázku, proč cizinci sklízejí všechny výhody plynoucí z dnešních vysokých cen ropy a zemního plynu. Těžba ropy a plynu dnes nestojí více než v době, kdy se ceny pohybovaly na třetině současné úrovně. A přesto připadne 82% tohoto zvýšení zahraničním ropným společnostem – v případě ropy by to pro ně znamenalo „dáreček“ ve výši 32 nebo i více dolarů za barel. Není divu, že měli Bolivijci pocit, že jsou šizeni, a požadovali novou dohodu. Druhého května tedy Morales tato procenta jednoduše obrátil, a to až do nového jednání o kontraktech: firmy působící na dvou největších polích získají 18% produkce pro sebe. V rámci této nové dohody by měla Bolívie získat vyšší podíl na tržbách také v případě zvýšení cen. (Samozřejmě je rovněž možné, že Bolívie nebude chtít nést riziko poklesu cen, a tak uzavře dohodu o převodu rizika snížení cen na zahraniční firmy výměnou za větší podíl na potenciálním cenovém růstu.)

Pro většinu Bolivijců je to otázka spravedlnosti: měly by zahraniční ropné a plynařské společnosti získávat za svůj kapitál spravedlivý výnos, anebo výnos abnormální? Měla by Bolívie dostat za své zdroje zaplacenu férovou částku? A měly by výhody plynoucí ze zvýšení cen energií proudit do kapsy Bolívii, anebo zahraničním firmám?

Řadu dohod navíc předchozí vlády očividně uzavřely tajně – a zjevně i bez schválení Kongresem. Jelikož však bolivijská ústava vyžaduje v podobných případech souhlas Kongresu, není jasné, zda Morales vůbec něco znárodňuje: majetek totiž nikdy nebyl řádně prodán. Pokud je nějaké zemi odcizen její národní umělecký poklad, také neoznačujeme jeho návrat za „opětovné znárodnění“, poněvadž dané zemi celou dobu patřil.

Stejně jako u řady privatizací jinde na světě vyvstávají i v tomto případě otázky, zda zahraniční investoři dodržují svou část dohody. Bolívie přispěla do společných podniků nejen svými zdroji, ale i předchozími investicemi. Příspěvkem zahraničních společností měly být další investice. Dostály však tyto firmy plně svým závazkům? Není skutečná hodnota zahraničních kapitálových příspěvků nadhodnocována pomocí účetních triků? Bolivijská vláda zatím prostě jen položila otázky a uvedla do pohybu proces, který na ně má zajistit odpověď.

Problémem Bolívie je absence průhlednosti, a to jak v době podepisování kontraktů, tak i později. Není-li zajištěna průhlednost, mohou mít občané snadno pocit, že jsou podváděni – což často skutečně jsou. Když zahraniční společnosti uzavřou obchod, který je až neskutečně výhodný, často se pod pokličkou děje něco nekalého. Ropné a plynařské firmy po celém světě to mohou vyčítat jen samy sobě: až příliš často se protivily volání po větší průhlednosti. Do budoucna by se firmy a státy měly dohodnout na jednoduché zásadě: měly by existovat „otevřené smlouvy uzavřené otevřeným a průhledným způsobem“, abychom parafrázovali památná slova amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

Nezískají-li Bolivijci za přírodní bohatství své země spravedlivou částku, budou jejich vyhlídky chmurné. Ale i v opačném případě budou potřebovat pomoc, a to nejen při těžbě svých zdrojů, ale i při zlepšování zdraví a vzdělání všech Bolivijců – které zajistí dlouhodobý hospodářský růst a sociální blahobyt.

Prozatím by měl svět oslavovat skutečnost, že Bolívie získala demokraticky zvoleného vůdce, který se snaží zastupovat zájmy chudých lidí ve své zemi. Je to historický okamžik.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured