TILBURG, NIZOZEMSKO – Je tomu dva roky, co byli šéfové centrálních bank světa považováni za hrdiny, pod dojmem úsilí, které vynaložili, aby zabránili zvratu finanční krize ve Velkou hospodářskou krizi II. Dnes však na centrální banky dopadá ostrá kritika a jejich nezávislost se v mnoha zemích dostává pod silný tlak; dochází k tomu zejména v eurozóně, na což nedávno poukázal Mario Draghi, hlava italské centrální banky.

Osobnost u kormidla kterékoli centrální banky má vždycky velkou váhu – teď to ale platí víc než kdy dřív, poněvadž finanční krize ohrožují nezávislost centrálních bank.

Ve Spojených státech se zdá, že tamní Federální rezervní systém má podporu jen Obamovy vlády, což je stěží něco, na co by mohl být pyšný. Kongres pohaněl způsob, jímž Fed přistupoval ke krizi, a vedení jednoho z klíčových kontrolních výborů Kongresu se v lednu ujme poslanec Ron Paul z Texasu, který je přesvědčen, že už samotná existence Fedu je neústavní. Víc než polovina všech Američanů si přeje, aby v měnové politice měli silnější slovo politici – což je s ohledem na historickou zkušenost hrozivá představa.

Vzhledem k pravděpodobnosti dlouhého období hospodářského růstu pod normálem, sílícímu tlaku na veřejné finance v eurozóně a probíhající debatě o budoucnosti eura, se Evropská centrální banka stala, víc než kdykoli v minulosti, poslední obrannou linií evropské společné měny. Neobejde se bez pevného prezidenta ECB, který nesvolí k ústupkům na politický nátlak.

Během finanční krize měla ECB vynikajícího prezidenta v osobě Jeana-Clauda Tricheta. Jeho neobnovitelné funkční období ale končí v říjnu 2011 a evropští lídři nebudou se jmenováním jeho nástupce čekat až na poslední chvíli. Vyjasňování postojů a vyjednávání mezi členskými zeměmi eurozóny už vlastně začalo.

Příští prezident ECB by měl v prvé řadě vynikat v měnových otázkách. Pravda, aktuální finanční krize vynesla do popředí zájmu bankovní dohled. Jenže raison d’être centrálních bank není bankovní dohled, ale právě měnová politika, přičemž bankám se může věnovat nově založená Evropská rada pro systémová rizika (ESRB), která bude v Evropě od 1. ledna 2011 zodpovídat za makroobezřetnostní dohled.

Nadto prezident ECB, navzdory všeobecnému mínění, nemusí vystupovat zcela diplomaticky, ale měl by být schopen sjednotit všechny členy Rady guvernérů ECB. Jelikož politický tlak na centrální banky včetně ECB sílí, její prezident se nesmí zdráhat kritizovat evropské politiky a v případě potřeby jim adresně vyčinit. Nezávislost ECB je jejím nejcennějším majetkem – a je skutečně nepostradatelná. Dobrý centrální bankéř musí být schopen říct politikům ne.

To neznamená, že by se prezident ECB měl pouštět do šarvátek, jak jen to bude možné. Právě naopak, musí umět budovat podporu pro nezávislost ECB. Měl by se však držet zásady, již ve vztahu k politikům určil první prezident ECB Wim Duisenberg: „Slyším je, ale neposlouchám.“

Prezident by se měl také opírat o podporu většiny Evropanů. v tomto ohledu je bohužel nesmírně důležitá země jeho původu. Vzhledem ke skutečnosti, že současný viceprezident ECB je z jižní Evropy (z Portugalska), šéf ECB musí pocházet ze severní Evropy. S podporou Němců, která je rozhodující, může počítat jedině někdo z Německa, Nizozemska anebo ze skandinávské země platící eurem, jako je Finsko.

V eurozóně se nepochybně nachází kandidát, který všechny předpoklady splňuje. Vlastně není jen jeden. Zaprvé je tu Draghi. K dalším patří šéf Evropského mechanismu finanční stability (EFSF) Klaus Regling, prezident Bundesbanky Axel Weber a současný člen Výkonné rady ECB Jürgen Stark.

Draghiho šancím příliš neprospívá jeho italský pas a dřívější působení v Goldman Sachs. Regling má mnoho zkušeností, ale žádné v centrálním bankovnictví a měnové politice. Kdokoli bude chtít prosadit Starka, bude potřebovat dobrý tým právníků, aby vykoumali, jak jeho současné neobnovitelné jmenování do Výkonné rady proměnit ve jmenování prezidentem, aniž by se tím porušila pravidla ECB. Weber zase vzhledem k některým svým výrokům v průběhu roku 2010 může být obviněn, že je příliš nediplomatický.

Černým koněm je Nout Wellink, v současnosti šéf holandské centrální banky, jakož i Erkki Liikanen z finské centrální banky. Vhodným kandidátem jsou oba. Konečné rozhodnutí je samozřejmě věcí evropských hlav států a vlád. Podle našeho názoru ale Trichetův nástupce nejspíš uslyší na jméno Weber, Wellink nebo Liikanen.