Ať už do nového vrcholného úřadu Evropy nastoupí jako předseda Evropské rady kdokoli, zformuje jeho charakter. Bude-li to někdo s celosvětovým věhlasem, předsednictví se okamžitě zapíše jako post globálního významu. Pokud ale první vykonavatel úřadu nebude všeobecně známý, předsednictví bude souzeno stát se jen dalším z matoucí přemíry ctihodných vysokých postů Evropské unie, kterých si mimo Brusel nikdo neváží a ve kterých se nikdo nezasvěcený nevyzná.

Hlavní je uvědomit si, že později už Evropa nebude mít možnost tento post pozvednout. Přejde-li předsednictví do rukou politikovi bez proslulosti a charismatu, navždy se usadí na spodních příčkách světové hierarchie.

Z půl tuctu kandidátů na „prezidenta Evropy“ není třeba nikde představovat pouze Tonyho Blaira. Všechna ostatní jména v touto kroužku je nutné doplnit nějakým popiskem – bývalý finský to a to či rakouský to a ono.

Zda si současní předsedové vlád 27 členských států EU vyberou právě Blaira, nikdo neví. Přetrvává značná nevole nad jeho úlohou v invazi do Iráku a pak je tu ona nepříznivá okolnost, že pochází z euroskeptické Británie a že jej mnoho představitelů levice považuje za lídra, jehož „třetí cesta“ byla zradou socialismu.

Jenže volba prezidenta pro Evropu se netýká Blairovy osobnosti ani politické minulosti ostatních, kteří by tento post rádi získali. Týká se postu samotného. Problém Evropy tkví v tom, že jí schází snadno rozpoznatelný vůdce. V důsledku toho EU navzdory mnoha úspěchům stále hovoří příliš mnoha hlasy.

Právě to patřilo k problémům, k jejichž řešení byla sestavena kontroverzní Lisabonská smlouva EU. Ta je teď ve finálním stadiu svého dlouhého zrodu a do Nového roku by měla přinést nové mechanismy k zefektivnění evropského rozhodování. Zlatým hřebem má být jmenování předsedy Evropské rady sdružující hlavy členských vlád EU, jenž bude post zastávat na plný úvazek po 30 měsíců funkčního období, a dále lídra zahraniční politiky, jemuž bude dělat zázemí rodící se diplomatická služba EU.

Teď když více než dvě třetiny irských voličů zvrátily odpor své země vůči Lisabonské smlouvě – a proti smlouvě se staví už jen eurofobní prezident České republiky Václav Klaus –, se pozornost obrací k tomu, kdo tyto dva posty obsadí. To vyvolalo sérii politického hašteření, která hrozí, že celou myšlenku mnohem silnějšího evropského hlasu na globální scéně potopí.

Tři země Beneluxu, společně s několika dalšími menšími státy EU jsou proti tomu, aby nový evropský prezident pocházel z velkého státu. A jsou i tací, kteří se obávají, že politicky těžká váha na tomto postu by mohla zastínit předsedu Evropské komise, bývalého portugalského premiéra Josého Manuela Barrosa, který byl právě potvrzen do druhého pětiletého funkčního období, a snížit hodnotu úlohy šéfa zahraniční politiky, jehož pravomoci Lisabon rovněž upevní.

To jsou zavádějící argumenty. Externí vztahy EU zahrnují dva různé typy politik. Prvním je politika světového jeviště, kde by politická osobnost celosvětového formátu mohla výrazně přispět k posunu postavení EU na vyšší úroveň a zajistit, aby EU mohla významně mluvit do přepisování postkrizových ekonomických pravidel. Druhým je politika detailů, kde bude úlohou nového šéfa zahraniční politiky vytvořit jednotné stanovisko EU u široké škály témat, k nimž evropské vlády stále přistupují nesmírně různorodě dle národních postojů.

Evropa má problém s dojmem, který na mezinárodní scéně vyvolává; ten zčásti plyne z komplikované institucionální struktury, která je pro země mimo EU matoucí. Je kupříkladu nadpočetně zastoupena na světových summitech G20, avšak přítomnost čtyř evropských národních lídrů plus zástupců EU, jako je Barroso, její politickou váhu spíše snižuje, než zvyšuje. Totéž platí i pro další globální orgány, jako jsou Světová banka a Mezinárodní měnový fond.

Výsledkem je, že úspěchy Evropy z posledních let – rozšíření, jímž vznikl jednotný hospodářský trh 500 milionů lidí, a vytvoření eura, které jako měna konkuruje dolaru – nedoprovází výrazně lepší globální postavení. Světoví lídři od Baracka Obamy po Chu Ťin-tchaa se neobracejí na Brusel, nýbrž na Berlín, Paříž a Londýn. Politické návrhy EU, které by mohly významně prospět ekonomickým a geopolitickým zájmům Evropanů, tudíž nemají takový vliv, jaký by mít mohly.

Text Lisabonské smlouvy je při popisu úlohy prezidenta záměrně vágní – což je přístup, který sice předešel střetům mezi tvůrci smlouvy, leč neshody pouze odložil. Polemika vedená v současnosti mezi národními vládami Evropy se vlastně týká pravomocí, které by prezident EU měl mít. Riziko tkví v tom, že si rozhádaní evropští politici vyberou loutku a tuto vzácnou příležitost zplodit globálního lídra promarní.