Když turecký parlament v březnu 2003 při hlasování zamítl povolit, aby americká vojska otevřela severní frontu proti Iráku, skončilo tradiční strategické partnerství Turecka se Spojenými státy. Obě země stále uznávají mnohé společné zájmy, dnes už je ale naplňují na zcela odlišném základě.

Výsledek hlasování šokoval jak „starou Evropu" a arabský svět, tak Bushovu administrativu. Evropané, kteří považovali Turecko za potenciálního trojského koně Ameriky v Evropské unii, byli nuceni svůj náhled přehodnotit. Pro mnohé Araby bylo hlasování důkazem, že Turecko není americkým lokajem a že se nebude účastnit amerických imperiálních plánů, navzdory úzkým turecko-izraelským vztahům.

Dlouho doutnající neshody mezi Tureckem a USA se rozhořely, když se ukázalo, že hlavními spojenci Pentagonu v irácké válce jsou severoiráčtí Kurdové. Americká administrativa dala jasně najevo, že vojenský zásah Turecka na severu Iráku nebude tolerovat.

Tento vzkaz se potvrdil 4. července 2003, když americké síly zatkly ve městě Sulajmáníja několik příslušníků tureckých speciálních jednotek a do vazby je vedly s pokořujícími pytli přes hlavu. Propuštění vojáků, obviňovaných z příprav tajných operací v kurdské zóně, zajistila až intervence amerického viceprezidenta Dicka Cheneyho dva a půl dne nato.

Navzdory přetrvávajícím pnutím turecká vláda velmi usiluje o urovnání vztahů s Amerikou, neboť touží mít na vývoj v Iráku nějaký vliv. Státní orgány proto urychleně reagovaly na žádost Bushovy administrativy o vstup tureckých vojáků do koalice, třebaže myšlenka byla od počátku nevydařená - odmítli ji jak Kurdové, tak Američany jmenovaná vládní rada v Iráku.

Amerika má pro nápravu vztahu své vlastní důvody. Turecký sekulární, kapitalistický a demokratický řád se stal obzvlášť cenným pro Bushovu administrativu, neboť ta se snaží širší Střední východ integrovat do světové soustavy prostřednictvím liberalizace tamního hospodářství a demokratizace politického zřízení. Amerika proto dala hlasitě najevo, že nadále podporuje turecké členství v EU, zejména během červnového projevu prezidenta Bushe na istanbulské univerzitě Galatasaray - mostě spojujícím Asii a Evropu.

Vážné bilaterální problémy ale přetrvávají. Tureckou vládu popouzí, že americké okupační síly přehlížejí severoirácké základny PKK, kurdských separatistických povstalců, kteří už 15 let vedou válku proti Turecku. Obecněji platí, že turecká vláda považuje USA za příliš spokojené s kurdským politickým děním a za netečné vůči obavám Turecka z kurdské nezávislosti. Spojené státy zase nelibě nesou výhrady turecké vlády vůči neomezenému americkému využití letecké základny Incirlik na jihovýchodě Turecka a nedávné rozpory s Izraelem.

Turecko se zároveň přibližuje EU; vláda v parlamentu překonává nacionalistické výhrady a prosazuje komplexní reformy. Turecko také prokázalo dobrou vůli ohledně Kypru a odstranilo tak bolestivou politickou překážku členství v EU. Tyto kroky vedly k nedávnému doporučení Evropské komise, aby s Tureckem byla zahájena jednání o přistoupení.

Proces přistoupení k EU byl také oporou pro změnu turecké politiky vůči Iráku. Dříve Turecko vnímalo Irák výhradně v kontextu domácího kurdského problému. Široce rozšířený evropský odpor vůči válce však vyloučil možnost turecké vojenské intervence, což vládu donutilo vypracovat novou vizi tureckých zájmů.

Zároveň se zdá, že i iráčtí Kurdové chápou, jak silně potřebují přátelské Turecko. Severní hranice s Tureckem je pro ně životně důležitou bránou do světa kolem. Turecko proto už nepovažuje federalizovaný Irák za hrozbu pro svou bezpečnost, tedy za předpokladu, že si všechny federální útvary uchovají jistou míru etnické rozmanitosti.

Samozřejmě, Turecko se nadále staví proti samostatnému Kurdistánu. Nyní se ale jeho obava váže úžeji k regionální politice než ke kurdské otázce. Turecko nikterak netouží sloužit jako strategická protiváha Íránu a věří, že tuto roli může nadále hrát jedině územně neporušený Irák. Navíc se Turecko obává možnosti občanské války v Kurdistánu mezi dvěma největšími kurdskými frakcemi.

Avšak na rozdíl od Íránu či Sýrie si Turecko upřímně přeje, aby Bagdád měl silnou a reprezentativní vládu. Díky tlakům z EU je vnitroturecký kurdský problém na dobré cestě k demokratickému řešení a většina kurdských předáků v Turecku vyjadřuje oddanost turecké svornosti.

Aby Turecko uvažovalo o vojenském zásahu v Kurdistánu, členské státy EU by nejprve musely ustoupit od svého závazku, že budou jednat o vstupu Turecka. Srovnatelně dramatický by byl pokus Kurdů o silovou změnu demografické vyváženosti multietnického města Kirkúku.

Turecko by uvítalo, kdyby Kirkúk, město s početnou turkmenskou populací, v nadcházejícím návrhu irácké ústavy získal zvláštní status. USA dávají najevo, že také chápou význam zachování multietnického Kirkúku, a vyvíjejí tlak na své kurdské spojence.

Turecká diplomacie se stala dobře nastaveným hledáním rovnováhy, neboť se přibližuje evropským postojům ke Střednímu východu, ale zároveň si touží uchovat úzké vztahy s USA. Pokud tento přístup uspěje, evropský most do Asie se může stát i mostem do Ameriky.