CAMBRIDGE – Světové hospodářství se letos poprvé od roku 1945 smrští a někteří ekonomové se obávají, že by současná krize mohla signalizovat začátek konce globalizace. Krušné ekonomické časy se pojí s protekcionismem, neboť každá země dává vinu ostatním a chrání svá domácí pracovní místa. Ve 30. letech 20. století právě politiky známé pod heslem „ožebrač svého souseda“ zjitřily situaci. Pokud se političtí lídři takovým reakcím neubrání, mohla by se minulost stát budoucností.

Taková pochmurná vyhlídka by však paradoxně nemusela znamenat konec globalizace, definované jako vzestup celosvětových sítí vzájemné závislosti. Globalizace má několik rozměrů a navzdory tomu, že ekonomové globalizaci a světovou ekonomiku velice často vykreslují jako jedno a totéž, i jiné formy globalizace mají na naše životy významné důsledky – a nejen příznivé.

Nejstarší forma globalizace je environmentální. Nejdávnější epidemie neštovic byla kupříkladu zaznamenána v Egyptě roku 1350 před Kristem. Čínu zasáhla v roce 49 po Kristu, Evropu po roce 700, americké kontinenty v roce 1520 a Austrálii v roce l789. Dýmějový mor neboli černá smrt měl původ v Asii, ale jeho šíření ve čtrnáctém století připravilo o život čtvrtinu až třetinu evropské populace.

Evropané v patnáctém a šestnáctém století zanesli na americké kontinenty nemoci, které pozabíjely až 95% původních obyvatel. V roce 1918 chřipková pandemie způsobená ptačím virem připravila o život asi 40 milionů lidí po celém světě, mnohem víc než tehdy čerstvě ukončená světová válka. Dnes někteří vědci předpovídají návrat pandemie ptačí chřipky.

Od roku 1973 se objevilo 30 dříve neznámých infekčních nemocí a jiné, známé nemoci se v nových formách odolných vůči lékům rozšířily geograficky. HIV/AIDS během 20 let od doby, kdy byl v 80. letech identifikován, zabil 20 milionů lidí a dalších 40 milionů po celém světě nakazil. Někteří experti předpokládají, že do roku 2010 se tento počet zdvojnásobí. Šíření nepůvodních živočišných a rostlinných druhů do nových oblastí zase vyhubilo domorodé druhy a způsobuje ekonomické ztráty ve výši možná až několika set miliard dolarů ročně.

Globální změna klimatu postihne životy lidí všude na světě. Tisíce vědců z více než 100 zemí před nedávnem oznámily, že existují nové a pádné důkazy, že většinu oteplení pozorovaného za posledních 50 let lze připsat na vrub lidským činnostem a že u průměrných globálních teplot se v jedenadvacátém století očekává nárůst o 2,5 až 10 stupňů Fahrenheita. To by mohlo vyústit v mnohem závažnější výchylky klimatu, přičemž v některých regionech by bylo příliš mnoho vody a v jiných zase příliš málo.

K důsledkům budou patřit silnější bouře, hurikány a záplavy, krutější sucha a sesuvy půdy. Stoupající teploty už v mnoha regionech prodloužily období bez výskytu mrazů a ledovce tají. Tempo zvyšování hladiny moří bylo v posledním století desetkrát rychlejší než průměrné tempo za poslední tři tisíciletí.

Pak tu máme vojenskou globalizaci, sestávající ze sítí vzájemné závislosti, v nichž se využívá síly či silové hrozby. Dobrým příkladem jsou světové války dvacátého století. Předchozí éra ekonomické globalizace dosáhla vrcholu v roce 1914 a zabrzdily ji právě světové války. Avšak třebaže hospodářská integrace se vrátila na úroveň z roku 1914 až o půlstoletí později, vojenská globalizace sílila, zatímco ta ekonomická opadala.

Během studené války byla vzájemná globální strategická závislost mezi Spojenými státy a Sovětským svazem palčivá a uznávaná. Nejenže se stala příčinou vzniku aliancí napříč světem, ale každá ze stran mohla použít mezikontinentální rakety a během 30 minut protivníka zničit.

To bylo charakteristické nikoli proto, že by šlo o novinku, ale proto, že rozsah a rychlost potenciálního konfliktu plynoucího ze vzájemné vojenské závislosti byly tak obrovské. Dnes al-Káida a další přeshraniční aktéři zformovali celosvětové sítě agentů a prostřednictvím konání, které se nazývá „asymetrickým válčením“, zpochybňují konvenční přístupy k národní obraně.

Konečně společenskou globalizaci tvoří přesuny lidí, kultur, představ a myšlenek. Konkrétním příkladem je migrace. V devatenáctém století překročilo oceán 80 milionů lidí, aby si našli nový domov – mnohem víc než ve dvacátém století. Na počátku jedenadvacátého století pro 32 milionů občanů USA (11,5% obyvatelstva) platí, že se narodili v cizině. Navíc do země každoročně vstoupí nějakých 30 milionů návštěvníků (studentů, obchodníků, turistů).

Ideje jsou neméně důležitým aspektem společenské globalizace. Technika usnadňuje fyzickou mobilitu, ale místní politické reakce proti přistěhovalcům sílily už před současnou hospodářskou krizí.

Nebezpečí dnes spočívá v tom, že by krátkozraké protekcionistické reakce na hospodářskou krizi mohly zadusit ekonomickou globalizaci, která doposud šířila růst a za poslední půlstoletí vytrhla stovky milionů lidí z chudoby. Ostatní formy globalizace ale protekcionismus nepotlačí.

Moderní technika znamená, že patogeny se přenášejí mnohem snadněji než v dřívějších dobách. Snadné cestování ve spojení s krušnými ekonomickými časy znamená, že se tempa přistěhovalectví mohou zrychlit natolik, že sociální tření převáží nad obecnými hospodářskými přínosy. Obdobně mohou nelehké ekonomické časy zhoršit vztahy mezi vládami a vnitrostátní konflikty zase mohou vést k násilí.

Přeshraniční teroristé zároveň budou nadále těžit z moderních informačních technologií, jako je internet. Propad ekonomické aktivity sice může poněkud snížit tempo hromadění skleníkových plynů v atmosféře, ale zpomalí i ty typy nákladných programů, jež vlády musejí schválit, aby se vypořádaly s emisemi, které už vypuštěny byly.

Pokud tedy vlády nebudou spolupracovat, aby stimulovaly ekonomiky a odrazily protekcionismus, svět by mohl zjistit, že současná hospodářská krize neznamená konec globalizace, ale jen konec její dobré stránky, a mohli bychom se tak ocitnout v nejhorším ze všech světů.