Thursday, October 30, 2014
1

Když se demokracie střetávají

BERLÍN – Multipolární podstata dnešního mezinárodního systému bude znovu patrná na blížícím se summitu skupiny G-20 v mexickém Los Cabos. Globální problémy už nejsou řešeny, krize řízeny a globální pravidla ani definována, natožpak zaváděna do praxe staromódním způsobem, totiž několika málo vesměs západními mocnostmi. O slovo se hlásí také rodící se velké a střední mocnosti, jako jsou Indie, Brazílie, Indonésie, Jižní Korea, Turecko nebo Jihoafrická republika.

Některé z těchto mocností mají stále rozvíjející se ekonomiky. Politicky však většina z nich překročila práh, který dlouho omezoval jejich přístup do kuchyně mezinárodního rozhodování. Pět stálých členů Rady bezpečnosti Organizace spojených národů (skupina „P-5“) dosud hájí své právo vetovat rezoluce a jejich vojenská síla je nesouměřitelná. Už však nemohou disponovat dostatečnými prostředky, schopnostmi a legitimitou k tomu, aby se samy dokázaly vypořádat s globálními problémy či krizemi.

Bipolarita je věcí minulosti a je nepravděpodobné, že by se znovu objevila v podobě nějaké nové čínsko-americké skupiny „G-2“. Stejně tak je nepravděpodobné, že by jakákoliv skupina zemí, například G-7 nebo G-8, v dohledné budoucnosti znovu získala kvazihegemonní postavení. Dokonce ani skupina G-20 nemusí v současném složení skutečně reprezentovat síly, které mohou a budou utvářet jednadvacáté století.

Pro Spojené státy, Evropskou unii, Japonsko a další členy „starého Západu“ je dobrou zprávou, že většina nově se rýsujících mocností, které se ucházejí o aktivnější globální roli, je zároveň demokraciemi. Ve skupině G-20 existují pouze dva státy – Čína a Saúdská Arábie –, které výslovně nechtějí být liberálními demokraciemi, přičemž ve třetím státě – v Rusku – se vyvinula autokracie s demokratickou fasádou.

Méně dobrou zprávou je, že tyto nové demokratické mocnosti nemusí nutně sdílet politickou agendu starého Západu. Liší se například v názoru na klimatickou politiku, ve které vidí ohrožení rozvoje. A i když s tím nové střední a velké mocnosti ne vždy souhlasí, jsou také obecně skeptičtější k mezinárodním sankcím a vojenským zásahům.

Navíc se některé nejdůležitější z těchto států značně rozcházejí s USA a mnohdy i s EU v názoru na správný přístup k regionálním konfliktům, zejména na Blízkém východě. V roce 2010 se tak USA ocitly ve vážném diplomatickém sporu s Tureckem a Brazílií v otázce, jak řešit konflikt s Íránem kvůli jeho jadernému programu. USA to sice nepřiznaly, ale zjevně neměly radost z toho, že se zmíněné dva státy snažily v tomto sporu hrát vlastní diplomatickou roli.

Rozdíly jsou patrné také tam, kde nové demokratické střední či velké mocnosti vytvořily spolu s mocnostmi nedemokratickými nová uskupení či kluby, jako je BRICS. Indie, Brazílie a Jihoafrické republika pragmaticky využívají těchto formátů k tomu, aby sledovaly vlastní zájmy nebo aby jednoduše demonstrovaly svou zvýšenou mezinárodní váhu. Přitom mezi těmito zeměmi a Ruskem nebo Čínou – oba jsou členové P-5 – panuje jen malá shoda v oblasti politických hodnot či zásadních otázek mezinárodního uspořádání.

Spolu s mnoha dalšími státy na globálním Jihu však mají Rusko a Čína sklon hájit princip nevměšování a obecně se zdráhají podporovat jakoukoliv americkou či evropskou snahu promítat demokracii jinam nebo bránit lidská práva v jiných zemích.

Nemálo politiků v USA i v Evropě reagovalo na snahu těchto rodících se demokratických mocností prosazovat na světové scéně vlastní agendu s úžasem, či dokonce s mrzutostí. Takové reakce částečně odrážejí staré myšlení zakořeněné ve studené válce, kdy se demokratické státy mohly lišit v názoru na detaily, avšak v hlavních otázkách mezinárodní politiky mezi nimi panovala shoda. Ti, kdo v důležitých oblastech usilovali o odlišnou agendu, buďto nepatřili do „demokratického tábora“, nebo nebyli významnými mezinárodními hráči.

Naproti tomu ústředním rysem dnešního globalizovaného multipolárního světa je skutečnost, že společné demokratické hodnoty ještě nezaručují shodu v podstatných mezinárodně-politických otázkách. Čím víc demokracií existuje, tím víc střetů zájmů a rozdílných názorů se mezi jednotlivými demokratickými zeměmi pravděpodobně objeví.

Existuje pramálo důvodů reagovat popuzeně, když si státy jako Turecko, Brazílie nebo Jihoafrická republika stanoví priority, které se liší od priorit Evropy či USA, případně když mají odlišný názor na otázku, jak řešit arabsko-izraelský konflikt, Írán, rozvojovou pomoc, podporu demokracie nebo ochranu životního prostředí. Příklad USA jasně ukazuje, že demokratické velmoci často sledují vlastní zájmy s malým ohledem na globální společné dobro, které definovali ostatní.

Mezinárodní uspořádání se jinými slovy stává pluralističtějším. Úkolem pro zavedené západní demokracie je akceptovat tyto „demokratické rozdíly“ na mezinárodní úrovni, vyrovnat se s nimi a hledat multilaterální koalice, které by řídily či řešily problémy.

V zásadě platí, že EU je k tomuto úkolu uzpůsobena lépe než USA (a rozhodně lépe než Čína). Evropané mají dobrou praxi v překlenování rozdílů a vytváření konsensu mezi podobně smýšlejícími státy. Přitom se však Evropa musí naučit jasněji a průhledněji formulovat zájmy definující její politiku, místo aby naznačovala, že její postoje k určitému tématu představují jediný racionální způsob, jak prosazovat demokratické hodnoty a normy.

Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.

Hide Comments Hide Comments Read Comments (1)

Please login or register to post a comment

  1. CommentedGerardo Canto

    The author is portraying an overly contentious global political environment that ignores the mutual incentives behind economic coalition, a separate, though of course at times overlapping, regime from that of an international discussion on the spreading of democratic principles.

    Yes, the call for humanitarian intervention may not carry a flock of democratic backing especially in realizing the heavy implications behind nation-building in Iraq and Afghanistan. Furthermore the United States clearly cannot continue to carry out endeavors as such, that may benefit the global economy nonetheless, on their own. But it is doubtlessly inclined to meddle, without much recoil, in conflict areas specific to contained regional conflict that will implicate the global economy even minimally, most often regarding the supply of oil and other resources such as across Africa.

    Democratic coalition is more likely when these issues result in wide-reaching consequences. These alignments may even create balanced fissures in the UN Security Council given that some of these economic issues, such as Iran's supply of oil to China, will not effect current relations with authoritarian regimes, or democratic regimes for that matter. And I agree that democracies are not automatically disposed to aiding one another.

    It will be interesting however to see how these economic interests, distinct from contained humanitarian violations, will pressure diverse states toward acting within volatile regional instabilities, even including China and Russia, by coalescing and using military force when necessary.

Featured