Nová rizika, která globalizace a informační technologie představují pro naše mzdy a živobytí, jsou v současnosti předmětem značné veřejné pozornosti a obav. Diskuse o nových nápadech, jak se s těmito riziky vyrovnat, je však mnohem méně konstruktivní. Po pravdě řečeno možná ztrácíme dynamiku, kterou jsme při zavádění některých těchto myšlenek před pár lety měli.

Jistě i nadále sympatizujeme s lidmi, kteří po dosažení středního či pozdního věku zjistili, že je nahradili hůře placení zaměstnanci v jiné části světa, případně počítač nebo robot. Opravdu však hodláme s těmito riziky něco dělat?

Jednou z nových myšlenek, která se ještě před několika lety zdála žhavým tématem, je „pojištění mezd“. Ve své tehdejší podobě byla představa prostá: vláda bude chránit lidi před rizikem ztráty pracovního místa a neschopností najít si nové za stejnou mzdu. Vládní pojistný program by těmto lidem po určité konkrétní období, například po dva roky, vyplácel jistou část – řekněme polovinu – rozdílu mezi starým výdělkem a výdělkem v novém zaměstnaní.

Tuto myšlenku v roce 1986 poprvé navrhli Robert Z. Lawrence a Robert Litan v knize Saving Free Trade (Jak zachránit volný obchod) a v roce 2001 ji Litan spolu s Lori Kletzerovou znovu oživili v novinovém článku. Návrh se setkal se zájmem a v roce 2002 přijaly Spojené státy demonstrační program. Svou verzi návrhu doporučila v roce 2002 také Hartzova komise v Německu. O programech pojištění mezd se aktivně diskutovalo nebo byly v nějaké formě zavedeny rovněž ve Velké Británii, ve Francii, ve Švýcarsku a v Irsku.

Navzdory veškerému intelektuálnímu aplausu však programy pojištění mezd stále nepředstavují ve světové ekonomice významnou sílu. Měly by. Současně by je však měly doplňovat další nástroje.

Jednou z výhod pojištění mezd je skutečnost, že může představovat efektivnější způsob, jak subvencovat výcvik zaměřený přímo na určité pracovní místo, než tradiční vládou řízené programy odborného výcviku. Po dokončení vládou financovaného programu totiž účastníci často zjišťují, že si nedokážou zajistit pracovní místo se slibovanou vyšší mzdou. Zastánci pojištění mezd argumentují tím, že je mnohem lepší, aby výcvik zajišťoval zaměstnavatel, který chce vidět odvedenou práci a ví, co se zaměstnanec potřebuje naučit. Zdá se přijatelné, že dva roky jsou na rekvalifikaci dost dlouhá doba, po níž může zaměstnanec požadovat vyšší mzdu bez vládní dotace.

Vlády se však obávají nákladů na pojištění mezd v případě, že se do něj zapojí příliš mnoho lidí, a nejeví proto ochotu k jeho zavedení v širším měřítku. Například americký program pojištění mezd je omezen na zaměstnance ve výrobní sféře ve věku nad 50 let, kteří pracují v konkurenčně zranitelných odvětvích a jejichž kvalifikaci shledá ministryně práce nepřenositelnou. Maximální výše příspěvku je navíc omezena na 5 000 dolarů ročně. Program je tak prakticky zapomenut a jeho platnost v příštím ruce vyprší, nebude-li obnoven. Jelikož se však vládní deficity staly normou, jeví se to jako nepravděpodobné.

Dynamiku můžeme znovu získat, pokud si uvědomíme, že pojištění mezd představuje jen jednu z několika nových myšlenek v oblasti pojištění vynořujících se rizik tohoto století. Slabina současného návrhu pojištění mezd spočívá v tom, že vyplácí dávky pouze po omezenou dobu a spoléhá na to, že budou mít dlouhodobý dopad na rekvalifikační pobídky, které vytváří. Ve skutečnosti však může být ztráta dobře placeného místa záležitostí na celý život a předpokládaná rekvalifikace, kterou by mělo pojištění mezd stimulovat, může být v případě propuštěného padesátiletého dělníka často neúčinná.

Ve své knize New Financial Order: Risk in the 21st Century (Nový finanční řád: Rizika ve 21. století) z roku 2003 jsem navrhl jinou myšlenku, kterou jsem nazval „pojištěním živobytí“. Jak už název napovídá, pojištění živobytí má představovat víc než jen krátkou úlevu nebo dotaci na rekvalifikaci. Jeho cílem je vypořádávat se s dlouhodobými změnami na trhu práce, nikoliv jen zajišťovat dočasnou mzdovou úroveň. Navíc by se takové pojištění spoléhalo spíše na trh než na nějaký vládní program.

V rámci pojištění živobytí by soukromý pojišťovatel vyplácel pojištěnci příjem v případě, že by index průměrného příjmu v pojištěncově profesi a regionu podstatně klesl. Tento příjmový tok by navíc trval tak dlouho, jak dlouho by přetrvávala nízká hodnota indexu, nikoliv jen dva roky (nebo jakékoliv jiné období). Jinými slovy by taková pojišťovací politika chránila před celoživotními příjmovými riziky.

Jedním z důvodů, proč musí mít vládou řízené programy pojištění mezd omezenou dobu trvání, je skutečnost, že obsahují takzvané „morální riziko“: tedy riziko, že lidé zlenivějí nebo budou přijímat snadnější a méně placené práce a pokračovat v pobírání dávek, které jim budou kompenzovat mzdu za náročnější povolání. Na pojištění živobytí by se však tento aspekt nevztahoval, protože jeho dávky jsou vázány na vzestup a pokles příjmových indexů, které jednotlivec nemůže ovlivnit.

Pojištění živobytí by mělo i další výhodu. Protože by pojistné stanovoval trh, bylo by vyšší v případě povolání, u nichž trh předpokládá ohrožení vlivem outsourcingu nebo technologických změn. Zaměstnanci by tak získali hmatatelné varování a signál, že mají předpokládat ztráty pracovních míst dříve, než k nim skutečně dojde.

Tím nechci říci, že pojištění mezd je špatný nápad nebo že by se nemělo v širším měřítku zavádět. Zdá se, že jak pojištění mezd, tak pojištění živobytí splňují důležité funkce v oblasti řízení rizik. Máme-li zajistit lepší řízení největších osobních rizik, kterým dnes čelí zaměstnanci po celém světě, je do budoucna bezpodmínečně nutné přemýšlet mnoha novými způsoby, které budou zahrnovat vládu i trh.