Z nejnovějšího vydání celosvětového průzkumu postojů provedeného Pewovým institutem vyplývá, že ve 12 z 15 zkoumaných zemí znovu pokleslo příznivé hodnocení Spojených států, což je smutný odraz ztráty imidž této země. Jak může Amerika znovu získat mezinárodní legitimitu? Pravděpodobně jde o jednu z nejdůležitějších výzev dnešního světa, neboť Amerika si zachovává jedinečnou sílu, která by měla být využívána – a vnímána – jako síla dobra, má-li převládnout globální stabilita.

Téměř dvě desetiletí po zániku sovětského impéria je převažujícím jevem pocit promarněných příležitostí. USA měly na konci studené války jedinečnou příležitost využít své benevolentní a osvícené nadřazenosti k vytvoření lepšího mezinárodního uspořádání. Následkem kombinace politických a osobních důvodů však Amerika během dvou funkčních období prezidenta Billa Clintona ztratila čas.

Jistě, Clinton během tohoto zákonitě krátkého a křehkého „unipolárního okamžiku“ intuitivně cítil, jak by měla nově nabytá zodpovědnost Spojených států vypadat, avšak nedokázal těmto požadavkům dostát. Porážka demokratů ve volbách uprostřed jeho funkčního období v roce 1994, po níž následovala aféra s Monikou Lewinskou, utlumila efektivitu jednoho z nejenergičtějších a nejnadanějších amerických prezidentů.

Typickým projevem tohoto selhání byla neschopnost vnutit Palestincům a Izraelcům v roce 2000 mírovou dohodu. Naproti tomu George W. Bush žádný čas neztrácel. Vedl si totiž ještě hůře: jednoduše zvolil nesprávný kurz – a učinil tak ještě před 11. zářím, tedy před traumatickou událostí, která posílila, nikoliv však vytvořila manichejský pohled Ameriky na sebe samu a svou roli ve světě.

Tři nedávné příklady dokládají, co s Amerikou není v pořádku – ztrátu jejího jedinečného statusu a její stále výraznější obraz zaujaté a neetické, ne-li přímo destabilizující síly ve světě.

Jako první si vezměme nedávnou jadernou dohodu mezi USA a Indií. Z ryze právního hlediska na ní není nic špatného, poněvadž Indie nikdy nepodepsala Smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Z psychologického a politického hlediska však podepsaná dohoda nemůže být vnímána jinak, než že legitimizuje jaderné ambice Íránu, nemluvě o ambicích severokorejských. Je to konečný důkaz, že Bushova administrativa nevěří v univerzální normy. K „hodné“ zemi bude přistupováno s mimořádnou shovívavostí, zatímco ke „zlé“ zemi nikoliv.

Guantánamo, Abú Ghrajb a nedávné skandály kolem válečných zločinů napáchaly na postavení Ameriky mnohem horší škody. Režimy, které systematicky porušují lidská práva, se rychle chopily všech případů nepravostí na americké straně. Vzhledem ke zpochybnění vlastní bilance na poli lidských práv jsou tak USA, které bývaly v poválečném světě učitelem demokracie, v mnohem slabší pozici, aby mohly poučovat a nastavovat měřítka.

Zdání pokrytectví tím ovšem nekončí. V době, kdy se ze slov „demokracie“ a „demokratizace“ staly slogany americké zahraniční politiky, může normalizace diplomatických vztahů s Kaddáfího Libyí, nemluvě o shovívavosti vůči Egyptu a Saúdské Arábii, jen těžko zvýšit americkou věrohodnost.

V globálním měřítku se kontrast mezi tím, co Amerika říká, a co dělá, stal do očí bijícím. V jednom významném projevu v Paříži během své první zahraniční cesty ve funkci ministryně zahraničí v únoru 2005 formulovala Condoleezza Riceová ambice Spojených států ve světě. V podstatě řekla následující: „Naší rolí ve světě je tento svět zlepšit. Amerika jako nejmocnější a nejetičtější země na světě má jedinečnou zodpovědnost se této role ujmout.“

O osmnáct měsíců později zůstávají výsledky daleko za očekáváním. Selhání americké politiky naopak přispěla k dalšímu snížení legitimity americké moci. Navzdory nedávné smrti Zarkávího v Iráku nezakládá tamní situace, stejně jako situace v Afghánistánu, důvod k trvalému optimismu Bushovy administrativy.

S úbytkem legitimity Spojených států se na světové scéně vynořují – nebo navracejí k přídavku – noví protagonisté. Rusko a Čínu dnes nespojují pouze energetické kontrakty, nýbrž i společné přesvědčení, že nadešel jejich čas a že je okolní svět potřebuje více, než oni jeho, zejména pak USA.

Ze strategického hlediska je pro Ameriku velmi špatnou zprávou také ochabující vliv paralyzované Evropy. USA dnes více než kdy jindy potřebují spojence, neboť svět se navrací k předválečnému multipolárnímu stavu. Vzhledem k objektivní vojenské nadřazenosti Ameriky bych to pochopitelně označil za „asymetrickou multipolaritu“. USA však již nejsou zemí, kterou se ostatní snaží napodobit nebo k níž se přimykají jako ke globálnímu vůdci.

Ještě je příliš brzy odepisovat Ameriku a vyhlašovat konec jednoho velkolepého okamžiku. Amerika si stále zachovává jedinečné kvality – zejména schopnost vracet se do hry. Příští americký prezident či prezidentka by měl dokázat zužitkovat bytostný optimismus, pragmatismus a aktivismus Američanů. Bude ho čekat vyčerpávající úkol dokázat světu, že Amerika může být silou dobra, demokratickým majákem, jemuž záleží na planetě a sám splňuje měřítka, která nastavil jiným.