NEW YORK – Kampaně, ať už politické nebo vojenské, jsou vedeny s cílem zvítězit a ani současná prezidentská kampaň ve Spojených státech není výjimkou. Demokratický i republikánský kandidát dělají, co mohou, aby se ve zbývajících týdnech před hlasováním distancovali od neoblíbeného současného prezidenta a také jeden od druhého.

Velká pozornost se z dobrých důvodů věnuje zahraničně-politickým rozdílům mezi oběma kandidáty, které jsou v mnoha oblastech podstatné a zároveň dobře viditelné. Přesto lze vysledovat i jisté podobnosti – částečně proto, že některé jejich neshody nejsou tak výrazné, jak se zdá, a částečně proto, že příští prezident Spojených států bude čelit omezením, která bezpochyby zúží jeho manévrovací prostor v úřadu.

Vezměme si jako příklad Irák, což je téma, které americkou politiku v posledních pěti letech nejvíce rozděluje. Barack Obama pravidelně poukazuje na to, že rozhodnutí vstoupit do války bylo hluboce pomýlené; John McCain zase zdůrazňuje, jak výrazně se situace změnila od počátku roku 2007, kdy došlo ke zvýšení počtu amerických vojáků a revizi americké strategie. Pozorovatelům by nikdo nemohl vyčítat, kdyby si mysleli, že oba kandidáti hovoří o dvou zcela odlišných konfliktech.

Jak to však vypadá do budoucna? Bez ohledu na to, kdo v listopadu zvítězí, je zřejmé, že Irák v následujících letech ani zdaleka nebude dominovat americké zahraniční politice tolik, jako jí dominoval v posledních letech. Vstupujeme do post-irácké éry americké zahraniční politiky. V souladu s tím se snižuje i americká vojenská přítomnost v této zemi. Oba kandidáti se liší pouze v otázce načasování a tempa stahování, nikoliv v otázce celkového směřování.

Americký závazek v Afghánistánu se naopak zvýší a počty jednotek budou stoupat. Tato předpověď je založena na všeobecně sdíleném hodnocení, podle něhož jsou trendy v Afghánistánu (na rozdíl od Iráku) negativní a podle něhož musí USA posílit svou vojenskou přítomnost v zemi a přehodnotit strategii, nemá-li Taliban znovu nabýt vrchu.

Kromě toho se všeobecně chápe, že součástí problému se stal i Pákistán. Jeho západní oblasti se proměnily v útočiště milicí a teroristů, kteří nerušeně proudí do Afghánistánu a zpět. V této otázce jeví Barack Obama větší ochotu posvětit zahájení jednostranných vojenských útoků proti teroristům, pokud by se k tomu naskytla příležitost. Ať už však bude zvolen kdokoliv, čekají ho obtížná rozhodnutí, pokud jaderný Pákistán nadále nebude schopen či ochoten vystupovat jako americký partner a plnit své závazky v boji proti terorismu.

Třetí oblastí, kde panuje jistý konsensus (a kde se oba kandidáti distancují od George W. Bushe), jsou klimatické změny. Pod příštím prezidentem už USA nebudou brzdou mezinárodního úsilí o vytvoření globálního režimu, který stanoví strop na emise skleníkových plynů. Jedním z důsledků tohoto pravděpodobného vývoje v americké politice je skutečnost, že se tlak přesune na jiné země, zejména na Čínu a Indii, které by měly akceptovat jisté limity svého ekonomického počínání.

Prezident McCain i prezident Obama podniknou kroky s cílem zlepšit obraz Ameriky ve světě. Jedním z prvních rozhodnutí příštího prezidenta bude zákaz všech forem mučení. Hned na počátku lze rovněž očekávat rozhodnutí uzavřít komplex v zátoce Guantánamo, kde jsou celá léta drženy bez procesu osoby podezřelé z terorismu.

Írán je další oblastí, kde rozdíly – alespoň zpočátku – nemusí být tak výrazné, jak kampaň nasvědčuje. Oba kandidáti zdůraznili, že Írán disponující jadernými zbraněmi by byl nepřijatelný. Vítěz voleb téměř jistě schválí novou diplomatickou iniciativu zaměřenou na ukončení schopnosti Íránu nezávisle obohacovat uran. Méně zřejmé jsou podrobnosti takové iniciativy nebo otázka, co by USA učinily v případě jejího ztroskotání.

Prohlášení obou kandidátů o Íránu skutečně naznačují dvě odlišné diplomatické filozofie. Obama, zdá se, pokládá schůzky s vedoucími zahraničními představiteli za normální složku zahraniční politiky, kterou je třeba používat jako jeden z mnoha nástrojů. McCain jako by naopak zastával názor, že podobné schůzky jsou svého druhu odměnou, která se nabízí až po splnění předběžných podmínek (na mysl se znovu dere Írán) a lze ji odvolat, pokud dojde k překročení určité hranice, čehož se podle mínění Američanů dopustilo letos v srpnu Rusko v Gruzii. Navzdory těmto rozdílům by oba kandidáti vedli politiku, která by měla blíže nikoliv k prvnímu, nýbrž ke druhému funkčnímu období prezidenta Bushe. Vzhledem k přetížené armádě a sužované ekonomice nebude mít budoucí prezident začasté mnoho jiných možností než jednat.

V dalších otázkách, jako je obchod, existují mezi oběma kandidáty patrné rozdíly. McCain je silnějším zastáncem volného obchodu než Obama. Tento rozdíl však může mít menší dopad, než se na první pohled zdá. V obchodní politice hraje velkou roli Kongres, a jelikož je téměř jisté, že se většina Demokratické strany v Kongresu po volbách prohloubí, zvýší se spolu s ní také protekcionismus. Těžké hospodářské časy zkomplikují zajišťování podpory pro obchodní pakty, a to navzdory současnému významu exportně orientovaných firem pro americkou ekonomiku.

Pokud jde o přístup ke světu, existují mezi oběma kandidáty skutečné a důležité rozdíly. Zároveň jsou si však oba podobnější, než by se podle předvolebních debat a kampaně mohlo zdát. Jednotlivé aspekty zahraniční politiky příštího prezidenta lze snadno vysledovat, dokážou-li pozorovatelé číst mezi řádky a věnovat stejnou pozornost tomu, co je řečeno, jako tomu, co řečeno není.