Zavraždění afghánského ministra letecké dopravy rozzuřeným davem (podníceným snad členy afghánské prozatímní správy) ukazuje, že afghánská společnost je nadále hluboce rozpolcená. První reformy afghánské armády tuto rozpolcenost jestě prohloubí.

Ministr obrany dočasné vlády Hamída Karzáího již jmenoval vrchní důstojníky nové armády. Ministr, generál Mohammed Fahim, Tádžik ze severního panjsirského okresu, získal před třemi měsíci velení nad silami Severní aliance, které dobyly Kábul za pomocí amerických bombardérů. Toto jmenování vsak Karzáího snahu o sjednocení země celkově zpochybnilo.

Afghánistán je mnohonárodnostní stát, ve kterém nejpočetnějsí Pastuni tvoří dvě pětiny z celkového počtu obyvatelstva. Hazárové a Tádžikové tvoří dalsí dvě pětiny. Ze třiceti osmi důstojníků, které ministr Fahim povýsil do hodnosti generála, je třicet sedm Tádžiků a jeden zbývající je Uzbek. Pokud bude do armády povolán kterýkoliv z patnácti až sedmnácti miliónů Pastunů, ocitne se pod velením sestávajícím prakticky výhradně z Tádžiků. Pastunstina se přitom od tádžičtiny lisí stejně jako třeba spanělstina od angličtiny a milióny Pastunů mají přinejlepsím jen základní znalost tádžičtiny.

Geografický profil nového armádního velení je stejně úzký jako jeho etnické složení. Třicet pět ze třiceti osmi vysokých důstojníků pochází z jediné mensí oblasti severně od Kábulu, a to z provincie Parwan (ve které se nachází Bagramské letistě) a z nedalekého Panjsirského údolí, které bylo po dlouhou dobu opěrným bodem Severní aliance. Jinými slovy, z nové armádní elity země bylo vynecháno dvacet sedm z celkem dvaceti devíti afghánských provincií.

Takto úzce orientovaná skupina by snad mohla zabránit dojmu uzavřené kliky, pokud by se skládala ze zástupců přinejmensím dvanácti politických stran země. To vsak není její případ. Osmnáct z třiceti osmi generálů jsou členové jediné strany, Jamiat-e-Islami, islámské frakce, kterou po dlouhou dobu vedl mullah a bývalý profesor teologie Burhanuddin Rabbání. Právě tato strana vládla krátce v Kábulu uprostřed devadesátých let a způsobila krveprolití a chaos, v jejichž důsledku větsina Afghánců přivítala nástup Talibanu.

Prakticky ve stejném počtu jako členové strany Jamiat jsou ve vojenském velení zastoupeni komunisté. Sestnáct z třiceti osmi generálů se po dlouhou dobu řadilo ke straně, jejíž aktivity na konci sedmdesátých let vedly k sovětské invazi v letech 1979-89, která stála život dva a půl miliónů Afghánců. Větsina Afghánců dnes na komunisty nahlíží se stejnou dávkou náklonnosti jako mají například Česi či Poláci k Hitlerovým Národním socialistům.

Je pravda, že Afghánci, stejně jako jiní, mívali pro vstup do komunistické strany nejrůznějsí důvody a v žádném případě nelze říct, že by každý z nich byl tvrdě založeným ideologem. Avsak mezi Fahimovými generály je sest bývalých stranických profesionálů, kteří straně sloužili i po ukončení invaze Rudé armády.

Vsech sest z těchto mužů, a navíc tři dalsí komunisté, kteří sloužili jako důstojníci afghánské armády, aktivně spolupracovali při desetileté sovětské okupaci Afghánistánu. Můžeme si představit, jak by asi reagovali například Francouzi, kdyby čtvrtinu francouzského důstojnického sboru po Druhé světové válce tvořily osoby spolupracující při okupaci jejich země s Wehrmachtem. Po Afghánistánu se novinky rychle síří ústně. Pokud se tak již nestalo, afghánstí nacionalisté (kterými prakticky vsichni Afghánci jsou) brzy politické pozadí kroužku kolem generála Fahima odhalí.

Avsak také tento zarážející důkaz jednostrannosti a zaujatosti vysokého armádního velení by snad mohl být částečně vyvrácen, kdyby noví generálové přináseli do národních ozbrojených sil skutečnou profesionalitu a oddanost vlasteneckým hodnotám. Bohužel pouze deset z třiceti osmi povýsených velitelů má zkusenosti jako profesionální armádní důstojníci. Jedenáctý sloužil jako pilot. Naproti tomu dvacet čtyři z celkového počtu (profesní zkusenosti zbývajících čtyř generálů nejsou známy) přichází z civilního života, ve kterém pracovali v různých profesích, například jako úředníci komunistické strany, jeden z nich pak má za sebou kariéru mullaha.

Co vlastně tyto údaje pro každodenní praxi znamenají? Znamenají, že velitelé mezinárodních mírových sil v Afghánistánu, stejně jako američtí vojenstí a diplomatičtí úředníci, se budou setkávat s afghánským náměstkem ministra obrany Abdulem Rásídem Dostumem, notoricky známým brutálním a zkorumpovaným velitelem, komunistou, který udržuje kontakty se starými přáteli z Rudé armády nadále sloužícími v Moskvě. Znamená to, že velitel afghánských ozbrojených sil, stejně jako strategický velitel a velitel vojenské tajné služby jsou rovněž komunisté, lidé, jejich orientace je nejistá, osoby, jimž větsina Afghánců nedůvěřuje.

Je toto skutečně skupina, která má válkou rozdělený Afghánistán spojit znovu dohromady? Podaří se těmto pochybným generálům získat důvěru tří čtvrtin afghánského obyvatelstva, kterému byl k vrchnímu armádnímu velení zamezen přístup? Nebo je to spíse výsledek bezuzdného přístupu k vládnutí, který (někdy v budoucnu) vyvolá dalsí krvavou národnostní reakci těch, jejichž oprávněné zájmy byly dnes cynicky poslapány? Spojené národy, evropstí a američtí političtí představitelé by měly tyto otázky zvážit dříve, než se s bezohledným uchopením moci malou a nepopulární mensinou smíří.