Odmítnutí ústavy Evropské unie francouzskými a nizozemskými voliči nás nutí k úvahám nad rámec této smlouvy. Je to zřejmé ze současné debaty o společném rozpočtu. Vítězství odpůrců ukazují, že argumenty založené na suverenitě, které se stavějí proti jakémukoliv typu evropského politického svazku, jsou na vzestupu. Zdá se, že všude získávají půdu pod nohama euroskeptici a vrchu nabývá také jistý druh xenofobie.

Xenofobie a suverenita však nebyly prvotními impulzy, které poháněly vpřed ty, kdo hlasovali „ne“. Záporné hlasy ve Francii a v Nizozemsku – i rostoucí nespokojenost v dalších členských zemích, jako je Německo – pramení především z neschopnosti národních vlád i unie reagovat efektivně na problémy, které občany trápí nejvíce. Ústavu neodmítli pouze antievropané; ani zdaleka ne.

Mnozí Evropané ve skutečnosti vyzývají EU, aby podnikala kroky ke snížení nezaměstnanosti a rozhodně zasahovala na mezinárodním kolbišti. Mnoho expertů interpretovalo vnitřní nejednotnost Evropy ohledně války v Iráku, kdy se řadoví občané v drtivé většině stavěli proti vojenské intervenci, jako příznak slabosti unie.

Odpovědí na takové pochybnosti a zděšení je však více Evropy, nikoliv méně. Evropská rada by měla dát na schůzce 16. až 17. června zřetelně najevo, že si je toho vědoma.

Většina stoupenců ústavy věří, že tento dokument pomůže nejen vybudovat Evropu občanů, ale i vytvořit lepší podmínky pro evropský hospodářský rozvoj a globální působení EU. Mají pravdu. Bylo by nemoudré předpokládat, že francouzská a nizozemská „ne“ se netýkala nespokojenosti s unijní politikou; tento hněv však byl namířen proti francouzské a nizozemské vládě, ne proti Evropě samotné.

Skutečnost je taková, že občané ve všech členských zemích EU si stále více uvědomují, že státní politiky určuje rozhodovací proces na evropské úrovni, na který mají jen malý vliv. Evropská ústava s tím souvisí pramálo, ale referenda se nikdy neomezují na aktuální otázky předkládané voličům. Místo toho poskytují občanům příležitost dát najevo své pocity vůči rozhodnutím svých vlád, zejména v rámci EU.

Již volby do Evropského parlamentu v roce 2004 ukázaly, že míra nespokojenosti s unií je vysoká. Voliči těžce ztrestali téměř všechny národní vlády. Přesto si nikdo nemyslel, že tyto volby změnily směřování Evropy.

Referenda ve Francii i v Nizozemsku především potvrdila, že politika v unii se nyní vede „na ulici“ a že již není možné „vystavět“ Evropu na dálku a v tajnosti. To znamená, že vlády zemí EU musí reagovat na obavy občanů a činit unii průhlednější a demokratičtější.

S ústavou by to bylo mnohem snazší, ale existují opatření, která by se mohla a měla přijmout hned, aby to bylo možné. Za prvé by měl být společný rozpočet strukturován tak, aby měl významný dopad na růst a zaměstnanost (návrat k voluntarismu Delorsových balíčků, nyní aplikovaných na Lisabonskou strategii).

Za druhé musí dát evropské vlády najevo skutečnou vůli vystupovat společně. Při oslavě desátého výročí Barcelonské deklarace se nabízí klíčová příležitost definovat společný postoj k podpoře demokratických změn ve Středomoří tím, že unie přestane podporovat tamní politické status quo.

A konečně by měly být schůzky rady v případě projednávání legislativních záležitostí otevřené, aby občané mohli zjistit, kdo hlasoval pro co a podle jakých kritérií.

O tom všem lze rozhodnout na příští Evropské radě – ještě dříve, než se vyřeší problém s ústavou. Takový počin by si získal zpět skeptické občany s větší pravděpodobností než jakákoliv a jakkoliv dobře naplánovaná informační kampaň.

Současně je nezbytné vyřešit patovou situaci kolem ústavy. Jak už navrhoval Evropský konvent, znamenalo by to oddělit ústavní záležitosti jako takové od unijní politiky. Skutečné novinky se nacházejí v části I a II navrhované ústavy, v definici normotvorné a politické identity unie, jejích kompetencí, nové institucionální rovnováhy – včetně vytvoření funkce evropského ministra zahraničí – a v neposlední řadě i zavedení listiny základních práv.

Pasáží, která byla skutečně odmítnuta a mezi občany členských zemí vyvolává největší obavy, je část III, která se zaměřuje na unijní politiky, jako jsou společný trh, konkurenční politika a společná zemědělská politika. První a druhá část by tedy mohly být schváleny bez nových vyjednávání a tvořit základ pro novou smlouvu, takže by stále platila smlouva z Nice a debata o evropském sociálním modelu by pokračovala.

Je nezbytné znovu potvrdit normotvornou podstatu ústavní smlouvy, máme-li ochránit největší úspěch Konventu. Rozmanitost a začlenitelnost prostřednictvím integrace evropských demokracií do společného projektu zůstávají i nadále velkým darem Evropy světu. Právě ony učinily z Evropy „mezinárodní veřejné dobro“, abych použil trefného obratu bývalého brazilského ministra zahraničí Celsa Lafera.

Taková Evropa je lépe způsobilá přispívat ke spravedlivějšímu mezinárodnímu uspořádání než úzká, zahořklá Evropa, jakou mají na mysli xenofobové. Má-li Evropa zůstat příslibem pro svět, musí vzkvétat jako veřejné dobro pro všechny své občany. Evropa a Evropané nemohou čekat na novou smlouvu, aby ukázali, že unie je schopna tento slib naplnit.