Stažení izraelských vojsk a odsun židovských osadníků z Gazy, po 38 letech okupace, je nejčerstvější důkaz mezí vojenské moci, byť jde o moc s drtivou převahou. Nastal čas bilancovat ponaučení z let okupace a odporu, abychom porozuměli tomu, co mají Izraelci a Palestinci učinit dál.

Zaprvé je nezbytné pochopit, jak velkou zásluhu na izraelském stažení si mohou věrohodně nárokovat Palestinci. Pravda, palestinský odpor a oběti byly jedním z faktorů podílejících se na rozhodnutí Ariela Šarona zvrátit politiku, již desítky let obhajoval. Bylo by ale chybou přisuzovat izraelské stažení výhradně palestinské bojovnosti. Ostatně, tento sladkobolný izraelský krok nebyl ani jasným výsledkem vojenské porážky, ani plodem politických jednání.

Unilateralismus ovšem není racionální dlouhodobou a účinnou politikou, neboť k ryzímu a trvalému míru na Středním východě nepovede. Právě tak, jak zjistil prezident Bush v Iráku, bude Šaron rovněž nucen uznat meze své strategie.

Unilateralismus se zdá velice účelný krátkozrakým politikům, neboť se vyhýbá potřebě toho, co považují za šlamastyku skutečného vyjednávání – totiž potřebě osobních schůzek s jejich protějšky a zjišťování lidských důsledků jejich politik. Jednostranné jednání se jeví jako politicky výhodné i vnitrostátně, protože vůdci mohou rozhodovat, jak přísně a v jakém rozsahu chtějí určitou politiku uskutečnit.

Abychom byli spravedliví, unilateralismus je výhodný nejen pro neochotného izraelského ministerského předsedu, jenž si nepřeje dělat zásadnější kompromisy během jednání, ale také pro palestinské stoupence tvrdé linie, již považují multilateralismus za prostředek, který je nutí dělat nepopulární ústupky.

Buď jak buď, jakmile bude stažení z Gazy u konce, Izraelci a Palestinci budou stát před důležitými nezodpovězenými otázkami. Není pochyb o tom, že odsun židovských osadníků z oblastí, jež Izraelci považují za součást svého území od Boha, představuje obrovský ideologický zvrat. Bude však po letech hlásání a prosazování hlavních zásad sionismu odstraňování osad pokračovat na Západním břehu, nebo půjde o jednorázovou výjimku?

Od Palestinců se zase budou očekávat odpovědi – nejen ve slovech, ale i ve skutcích – na otázky ohledně jejich schopnosti vybudovat moderní pluralitní stát. Jak se palestinský stát vypořádá s rostoucí mocí islámských hnutí, která budou po stažení Izraele nesporně očekávat významný podíl na moci v Gaze?

Na některé klíčové otázky bude také muset odpovědět mezinárodní společenství. Podle palestinské Ekonomické rady pro rekonstrukci a rozvoj (PECDAR) je v Gaze roční příjem na hlavu nadále v průměru zhruba 700 USD, zatímco Izraelci se těší příjmům dosahujícím průměrně 16 tisíc USD na hlavu. Uvážíme-li neexistenci relativně dobře placené práce, co se stane se zástupy nezaměstnaných Gazanů? Případný útěk žadatelů o práci – celosvětově ohromná síla – je pouze jeden problém. Ještě bezprostředněji platí, že nebudou-li rodiny Gazanů dobře živeny, obnovení přeshraničního násilí, ne-li propuknutí třetí intifády bude jen otázkou času.

Třebaže hospodářská situace v Gaze je velice důležitou záležitostí, budoucnost palestinsko-izraelského konfliktu bude záviset zejména na dalším směřování mírového procesu. O otázkách trvalého významu, jež se týkají hranic, Západního břehu, Jeruzaléma a uprchlíků, se musí jednat bilaterálně. Každý seriózní pozorovatel palestinsko-izraelského konfliktu bude nesporně souhlasit s tím, že žádnou z těchto otázek nelze řešit jednostranně.

Co se týče multilaterálních ručitelů mírového procesu, Spojené státy a jejich partneři do kvarteta – Evropská unie, Organizace spojených národů a Rusko – nedokázali předložit nejzákladnější fakta ohledně izraelského stažení či toho, jak se stažení váže k „cestovní mapě“ domluvené v roce 2003. Nemohou nadále zůstávat v roli diváků. Donkichotská snaha Washingtonu označit izraelský jednostranný krok za součást cestovní mapy mnohé Palestince nikterak nepřesvědčil. Názorem převažujícím mezi Palestinci je to, že cestovní mapa bude uložena k ledu, jakmile Izraelci stažení z Gazy dokončí.

Avšak palestinský a izraelský lid, jejich lídři i mezinárodní společenství musí společně reagovat na výzvy, které budou následovat. Nejpodstatnější je to, že budoucnost konfliktu a naděje na opravdový mír v regionu budou záviset na pochopení mezí útočné vojenské síly, obranného vzdoru a unilateralismu. Seriózní přímé rozhovory, v souladu s mezinárodním právem a s pomocí mezinárodního společenství, jsou jedinou cestou vpřed.