Akciové trhy ve většině světa vykazují přibližně od 10. května prudké rostoucí poklesy; k hlavní části propadu došlo během dvoutýdenního období zhruba do 23. května, avšak ceny nadále v průměru klesají. Znamenají potíže na světových akciových trzích potíž pro světovou ekonomiku?

Podívejme se na nejsilnější propady. Z indexů významnějších zemí došlo k největšímu zhroucení v Indii, kde od 10. května do 22. května spadly ceny akcií o 16,9%. Pohroma na druhé straně planety byla bezmála stejně velká a horní a dolní maxima se od úrovní v Indii lišily o den či o dva: v Argentině ceny akcií klesly o 16,1%, v Brazílii o 14,7% a v Mexiku o 13,8%.

Evropské trhy také utrpěly velké ztráty. Ve Švédsku od 9. května do 22. května ceny akcií spadly o 15,2%; během téměř totožného období klesly ceny o 9,7% v Německu, o 9,4% ve Francii a ve Velké Británii a o 9,3% v Itálii. Obdobně se ceny akcií v Asii během téměř shodného období propadly z nejvyšších na nejnižší hodnoty o 11,5% v Koreji, o 9,3% v Hongkongu a o 8% v Japonsku.

Mnozí komentátoři se snaží spojovat tyto události s děním ve Spojených státech. Ceny amerických akcií však klesly mezi 9. květnem a 24. květnem jen o 5,2%. Za globálním poklesem se nezdá být ani Čína, neboť tamní ceny akcií se ve skutečnosti během tohoto období zvýšily.

Obvyklé vysvětlení ekonomů se točí kolem měnové politiky. V důsledku velké deflační bázně roku 2003 centrální banky po celém světě snížily úrokové sazby, čímž vyvolaly spekulativní boom jak na trhu s akciemi, tak na trhu s nemovitostmi. Teď ovšem podle tohoto názoru začínají hlodat rostoucí úrokové sazby, což věští další poklesy cen aktiv.

Tento argument jistě obsahuje kus pravdy. Americký Federal Reserve skutečně 10. května zvýšil sazby a jeho předseda Ben Bernanke pak naznačil, že v budoucnu může dojít k dalším nárůstům. Dále byly 17. května zveřejněny údaje o zhoršování inflace USA, signalizující, že na obzoru je další měnové zpřísnění.

Ekonomové rádi na svět pohlížejí jako na logický a zvladatelný, což implikuje, že rozumějí tomu, co se děje. Tímto svým přístupem ovšem často zveličují úlohu centrálních bank. Vskutku, americké zvýšení sazeb bylo jen jedním v řadě – totiž už šestnáctým. Od chvíle, kdy v květnu propady akciových trhů začaly, žádná další významná centrální banka sazby nezvýšila, a to až do 7-8. června, kdy tak učinilo několik bank (Evropská centrální banka a banky v Indii, Jižní Koreji, Jižní Africe, Thajsku a Turecku).

Dalším faktorem je cena ropy, která od 22. března do 2. května vzrostla o 24% a zaznamenala v tu dobu absolutní rekordy. Nesporně šlo o významnou událost, která by měla věrohodně ovlivnit akciové trhy po celém světě. Nárůsty ceny ropy byly viníkem prakticky všech hospodářských recesí od druhé světové války.

Přesto vzestupy ceny ropy časově neodpovídají intervalu, kdy se v půli května indexy akciových trhů propadly nejvíc. Máme-li tvrdit, že zvýšení ceny ropy zapříčinilo burzovní poklesy, museli bychom předpokládat několikatýdenní časovou prodlevu.

Akciové trhy ovšem nejsou příliš logické a k opožděné reakci na šoky ceny ropy mohlo dojít. Jako u všech ostatních cen na finančních trzích platí, že zvýšení budí pozornost. Když ceny ropy prudce rostou, lidé sledují zpravodajství týkající se cen ropy a o těchto cenách spolu hovoří, čímž vyvolávají větší citlivost na tyto zprávy.

K cenám ropy se váže krize na Středním východě a ta v květnu ve zpravodajství dominovala. Nárůsty ceny ropy v myšlení investorů zřejmě ještě umocnily zlověstné náznaky a silná slova některých politických osobností. Izraelský vicepremiér Šimon Peres 8. května v reakci na nepřátelské výroky íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda řekl, že „prezident Íránu by neměl zapomínat, že Írán rovněž může být vymazán z mapy.“

Na počátku květnového burzovního pádu zase Ahmadínedžád navštívil Indonésii, světově nejlidnatější stát s muslimskou většinou, a 13. května noviny psaly, že se mu na dvou předních univerzitách v zemi dostalo od studentů ovací vestoje. Tato zpráva mohla být považována za doklad toho, že se Ahmadínedžádovi politicky vyplácí jeho hra s ohněm v jaderné otázce, což by posilovalo dojem, že by napjatá situace na Středním východě mohla vyústit v ještě vyšší ceny ropy.

Tyto zprávy se mohou jevit mnohem vzdálenější akciovému trhu než měnová politika. Avšak reakce veřejnosti na ně, společně s nedávnými zvýšeními ceny ropy, může z velké části vysvětlovat změnu psychologie trhu. Přístupy k riziku se s postupem času mění a události jako Ahmadínedžádovy a Peresovy poznámky mohou takové změny uspíšit. Takže ačkoliv se tyto záležitosti odehrávají způsoby, jež lze jen těžko kvantifikovat, analytici by asi ve snaze porozumět směřování světových akciových trhů měli Ahmadínedžádovým slovům věnovat pozornost stejně pečlivě jako slovům Bernankeovým.

Ekonomové možná nebudou nadšeni, že se mají zaměřit na veřejné mínění, na to, jak ovlivňuje změny cen, na světové zpravodajství a na spekulativní dynamiku. Konec konců, z takového přístupu plyne, že ekonomické události jsou méně předvídatelné (a ekonomové méně vševědoucí), než si rádi představují. Takové zaměření ovšem dává intuitivně smysl. Co skutečně poutá myšlenky investorů? Ahmadínedžád je charismatická osoba; Bernanke nikoliv. Ahmadínedžád se pouští do riskantního podniku; Bernanke nikoliv. A co je možná nejdůležitější, Ahmadínedžád má destabilizační vliv; Bernanke nikoliv.

Ba ať už je primární příčina celosvětových poklesů cen akcií z půle května jakákoli, pro nestabilní tržní psychologii jsou příznačné. Těžko lze věřit, že se vztahovaly pouze k názorům na pravděpodobnou měnovou politiku a nikoliv k závažnějším a hlubším záležitostem, mimo jiné k energetickému a politickému napětí, o něž se opírá výkonnost světového hospodářství.