Al-Kajdá, palestinští sebevražední atentátníci, čečenští a baskičtí separatisté či militantní Irská republikánská armáda vyvolávají svými útoky na civilní obyvatelstvo takřka u všech lidí bez rozdílu stejnou reakci: niternou hrůzu. Zdá se, že vlna sebevražedných atentátů a dalších teroristických akcí momentálně - byť nejspíš dočasně - opadává, a tak je možná vhodný čas k tomu, abychom se zamysleli nad jistou zásadní otázkou: Proč je vlastně teroristické vraždění více opovrženíhodné než jiné způsoby zabíjení?

Onu zvláštní potupu, spojovanou se slovem ,,terorismus", je třeba chápat jako odsouzení jeho prostředků, nikoli jeho cílů. Samozřejmě - ti, kdo odsuzují teroristické útoky proti civilistům, rovněž často odmítají cíle, kterých má být tímto způsobem dosaženo. Podle nich není samostatné Baskicko či odchod amerického vojska z Blízkého a Středního Východu cílem hodným sledování, tím spíše pak násilnou cestou.

Odsouzení ovšem nezávisí na odmítání cílů teroristů. Reakce na útoky na New York a Washington z 11. září 2001 a na další jim podobné akce podtrhuje fakt, že takové prostředky jsou ostudné a opovrženíhodné bez ohledu na jejich cíl. Takových prostředků nesmí být použito ani k dobrým účelům, a to ani tehdy, neexistuje-li žádná jiná cesta. Tradiční zvažování nákladů a přínosů není v takovémto případě přípustné.

Tento názor ale není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá, neboť nezávisí na obecném morálním principu, jenž zakazuje zabíjení neválčících osob. Stejně tak totiž lidé, kteří terorismus ze všech sil odsuzují, nejsou obvykle pacifisté. Podle nich je v čase války nejen správné zabíjet vojáky a bombardovat muniční sklady, ale také někdy nevyhnutelné - a morálně přípustné - způsobovat ,,souběžnou škodu" na životech nebojujících osob.

Ovšem je-li přípustné toto, proč je špatné mířit přímo na civilisty, může-li mít jejich zabití dostatečně silný vliv na to, aby nepřítel přestal s projevy nepřátelství, stáhl se z okupovaných území nebo uznal nezávislost? Umírání je zlé bez ohledu na to, jak je člověk zabit. Tak proč je smrt civilisty přijatelná, dojde-li k ní jako k vedlejšímu účinku boje, který slouží vyššímu cíli, zatímco záměrná smrt civilisty jakožto prostředek k dosažení téhož cíle je terorismus?

Tento rozdíl není vždy všeobecně přijímán a rozhodně jej nepřijali například největší agresoři druhé světové války. Nejproslulejším příkladem teroristického bombardování je sice Hirošima, ale úmyslně a v obrovských počtech vraždili civilní obyvatelstvo vedle Američanů také Němci, Japonci i Britové. Dnes však terorismus vyvolává všeobecný odpor, který tak pomáhá ospravedlnit vojenský zásah proti němu. Je proto nezbytné, aby důvod tohoto odporu byl lépe pochopen.

Ústřední mravní myšlenkou je zákaz usilování o život nevinných osob. Takto je každý pokládán za nedotknutelného do chvíle, než se sám stane hrozbou pro jiného. Můžeme tedy zabíjet v sebeobraně a ve válce útočit na nepřátelskou stranu. To je však výjimka z obecné a přísné povinnosti vážit si lidského života. Dokud nikomu neubližujeme, nesmí nás nikdo zabít jen proto, že by to bylo užitečné. Tato minimální základní úcta k lidskému životu se očekává od každého jedince a nesmí být porušena, ani kdyby tím mělo být dosaženo cenných dlouhodobých cílů.

Existují ovšem činnosti, včetně legitimní sebeobrany nebo válečného konfliktu, kde riziko újmy nevinných stran nevyhnutelně vzniká. To platí nejen pro násilné vojenské nebo policejní operace, ale i pro mírové projekty jako například rozsáhlé stavební práce v hustě obydlených městech. V těchto případech není takové počínání - je-li jeho smysl dostatečně závažný - morálně nepřípustné za předpokladu, že jsou přijata náležitá opatření k minimalizaci rizika újmy nevinných stran, a to v souladu s dosažením daného cíle.

Z toho plyne, že je naší povinností dělat maximum pro to, abychom se ve válce vyhnuli civilním obětem nebo abychom jejich počty alespoň minimalizovali, přestože jsme si vědomi, že se jim zcela nevyhneme. Taková úmrtí neprotiřečí onomu základnímu mravnímu požadavku, totiž že člověk nebude usilovat o smrt nevinného člověka. Naším cílem naopak je takovým ,,souběžným" obětem zabránit, je-li to alespoň trochu možné.

Jistě, oběť bude mrtvá, ať už bude zabita záměrně teroristou nebo nešťastnou náhodou jako vedlejší účinek útoku na legitimní vojenský cíl. Ovšem z našeho pohledu toho, k čemu nás ostatní naši bližní mravně zavazují, je mezi těmito dvěma činy a přístupy k lidskému životu, jež vyjadřují, obrovský rozdíl.

Dokud terorismus zůstane pro slabší účinným nástrojem k vyvíjení nátlaku na jejich silnější nepřátele, nečekejme, že se jej zbavíme. Zbývá doufat, že to, jak terorismus pohrdá lidstvím, nebude ve světle jeho nedávných úspěchů zapomenuto.