Vytrvale arogantní tezí naší doby je, že všechny dobré myšlenky patří k sobě. Pravda a smíření, mír a spravedlnost, dokonce spravedlnost a pravda: to je jen vzorek z věru úctyhodných tužeb pro lidskou společnost, o nichž se běžně mluví tak, jako by byly navzájem zcela kompatibilní. Krutá a holá pravda je ovšem taková, že není vůbec jisté a jasné, zda opravdu slučitelné jsou.

Jistě - ve společnostech, které jsou na tom psychologicky a materiálně v zásadě dobře, jsou podobné morální mýty - vlastně taková zbožná přání - vesměs neškodné a často dokonce prospěšné. Vzpomeňme dnešní mýtus o pluralitě kultur, který jsme si my na Západě sami pro sebe vymysleli, abychom se dokázali vypořádat s dilematy a výzvami hromadné imigrace z mimoevropského světa. Tato skvostně zjednodušující báj vidí v kulturní ,,rozmanitosti" ne hrozbu, nýbrž dobrodiní.

Člověk přitom nemusí být stoupencem Jörga Haidera nebo nedávno zesnulého Pima Fortuyna, aby poznal, že nehledě na přínosy, ať už jde o hospodářský růst či třeba rozšiřování kulturní zkušenosti obyvatel Západu, o spoustu věcí jsme přišli a stále přicházíme. S příchodem nových národů, nových myšlenkových východisek, která žádají aby byl brán na vědomí také jejich pohled na svět, se přinejmenším mění národní kultura největších západních zemí - jejich hluboce zakořeněné struktury ideologie, vkusu a estetiky.

Někdy může jít i o změny k horšímu. Uvědomme si například, že téměř jediná cesta, jak usmířit nové imigranty se západními kulturami, které je přijaly, je cesta konzumu a materialismu - to jest kultura nejnižšího společného jmenovatele. Tato supermarketová kultura je ovšem v každém případě lepší než neustálý konflikt mezi božstvy, zvyky a názory domácích a nově příchozích.

Třebaže tedy morální a kulturní zjednodušování konceptu multikulturalismu uškodilo Západu ve skutečnosti jen nepatrně, nelze totéž říci o třetím světě. Když se totiž ,,první svět" snaží zamýšlet nad mizérií chudých a hlavně nad tím, jak vyřešit situaci ve všech těch Kosovech, Východních Timorech, Afghánistánech a Libériích naší planety, stává se toto blažené zjednodušování nebezpečím.

Nebezpečím pro lidi, jejichž osudem je žít v zoufale zbídačených zemích, zemích ničených občanskými válkami, zaplavovaných uprchlíky nebo srážených na kolena ničivými epidemiemi.

Odborníci na lidská práva, řešení konfliktů, humanitární pomoc a budování demokracie sami sebe rádi považují za kolegy, kteří společně usilují o ,,holistické" řešení, a ty, kteří jejich pomoc potřebují, za ingredience jejich historického medikamentu.

Realita je často úplně jiná. Tak například humanitární akce a lidská práva. Většina aktivistů v těchto oblastech, nemluvě o jejich spojencích z dobročinných spolků a o mezinárodních organizacích, jako je OSN, nabyli přesvědčení, že musí pracovat společně - že humanitární krize jsou produktem krizí lidských práv a že jedno bez druhého nelze seriózně řešit.

Holá pravda je taková, že morální imperativy každé z těchto činností jsou zcela rozdílné. Jednoduše řečeno, aktivista za lidská práva je morální absolutista par excellence . Jeho úkolem je do posledního písmene prosazovat standardy a především zákony na ochranu lidských práv, jinak jeho podnik přijde vniveč.

Naproti tomu humanitární pracovníci jsou melioristé. Jejich hlavním úkolem je vyhledávat a získávat zoufale potřebnou pomoc, kterou mohou strádajícímu a nebezpečí vystavenému obyvatelstvu často sehnat jen oni sami. V nepřítomnosti vojenské síly, jež by je ochránila (což má samo o sobě výhody i nevýhody, jak dokazují intervence od Somálska po Bosnu), musí humanitární organizace jednat o vstupu s kriminálnickými diktátory, utlačovatelskými vládami a válečnými zločinci. Oni - na rozdíl od aktivistů za lidská práva - nemohou a nesmí být puristy.

Tady jde o mnohem víc než o otázku dělby práce. Na tu lze snadno odpovědět. Aktivista za lidská práva chce opresivní režim svrhnout a věří, že to je jediné dlouhodobé řešení. Humanitární pracovník chce naproti tomu nakrmit obyvatelstvo a je si přitom plně vědom toho, že potravinová pomoc může opresivní režim posílit. Mezi bojem za lidská práva a humanitární pomocí se tak vlastně často odehrává konflikt mezi dvěma právy.

Ti, kdo si přejí lepší svět a kdo se boje za lepší svět účastní, ať už jako aktivisté nebo sympatizanti, přinejmenším prozatím odmítají čelit tragické možnosti, že budou muset volit mezi dobrem a morálními imperativy. Zdráhání je to pochopitelné, neboť taková volba se vlastně rovná volbě mezi životem a smrtí.

Afrika hoří, pandemie AIDS se šíří a začíná být jasné, že materiální prostředky, jež mají k dispozici lidé, kteří touží po lepším světě, se nevyrovnají jejich morálnímu usilování. V této situaci se taková volba stává den ode dne naléhavější. Čím méně budeme ochotni klást nelítostné otázky na téma humanitární pomoci a lidských práv, míru a spravedlnosti, pravdy a smíření, tím déle budeme hledat úlevu v samolibých imaginacích o základní slučitelnosti všech dobrých úmyslů a tím vyšší bude účet, až přijde čas zúčtování.