Friday, November 28, 2014
8

Jaká krize eura?

FRANKFURT – Co utváří krizi? Je to vleklý ekonomický úpadek, vysoká dlouhodobá nezaměstnanost, chudoba, bezuzdná inflace, srázný propad směnného kurzu, fiskální schodky, vysoké výpůjční náklady a narušená politika? Většina by souhlasila, že krize vzniká, jsou-li přítomné už jen některé z těchto „příznaků mizérie“. Přestože se však má všeobecně za to, že Evropu sevřela krize, přítomno je jen několik z nich, a ještě jen v hrstce zemí eurozóny.

Proč tu tedy máme krizi eurozóny a co ji definuje? Znovu a znovu se prohlašuje, že jednotná měna nevyhovuje rozličným potřebám členských zemí a že neudržitelná ekonomická divergence bude nakonec vyžadovat ústup od eura.

Mezi nejčastěji uváděné fatální divergence patří rozdíly v tempech růstu, tvorbě pracovních míst a mírách nezaměstnanosti, jakož i dramatické disparity v bilancích běžných účtů, přičemž původ toho všeho lze vystopovat až ke značným odchylkám v jednotkových mzdových nákladech. Zohledňování takových divergencí vnucuje problémovým zemím výrazné rizikové prémie, což nevyhnutelně vede ke zrychlujícímu úniku kapitálu do bezpečných přístavů.

Všechny tyto události jsou teď v eurozóně patrné, zejména v zemích na její periferii. Rizikové prémie začaly růst nad příznivé hladiny v roce 2009 a ještě silněji v letech 2011-2012, přičemž v roce 2011 se rozbujely úniky kapitálu.

Když ale člověk uvažuje, co může být u kořene takových přesunů kapitálu, podezření nutně padá i na neudržitelné politiky sahající daleko za hranice eurozóny. V širší Evropské unii se země jako Velká Británie či Maďarsko potýkají se strukturálními nedostatky stejnou měrou jako některé země na okraji eurozóny. Kurzovní flexibilita jim mnoho nepomohla nebo se přinejmenším rozhodly jí nevyužít.

Dále existují země se stejně velkými, ne-li většími břemeny vládního dluhu než v zemích na evropské periferii – prvořadými příklady jsou Spojené státy a Japonsko. Další země, třeba Norsko a Švýcarsko, hospodaří sice s přebytky běžného účtu převyšujícími hladinu 10 % jejich HDP, ale vzpírají se měnové revalvaci.

Stojí za to si připomenout, že v dekádě do roku 2005 bylo za „nemocného muže Evropy“ označováno Německo. Při vstupu do eurozóny Německo nedokázalo konkurovat, v důsledku nadměrných nárůstů mezd a cen po znovusjednocení země – leč od té doby byl problém překonán pomocí strukturálních reforem, jimiž země prošla v rámci jednotné měny. Totéž platí pro nejčerstvějšího člena eurozóny, Estonsko, jemuž přísná restrikce mezd v krátké době zajistila konkurenční schopnost na jednotném trhu.

Proč se tedy objevují tak silné pochybnosti, zda euro přežije? Slýcháme, že současné snahy prosadit zdravé politiky v periferních zemích nutně selžou a že obětovat v těchto zemích demokracii je příliš vysoká cena za zachování neporušené měnové unie.

Ve skutečnosti snahy vlád a mezinárodních institucí ukazují cestu k udržitelnějším řešením. Kdo by si loni touto dobou pomyslel, že bude možný fiskální pakt přijatý letos v březnu? A že navzdory fluktuacím dojde u problémových zemí k výraznému snížení rizikových prémií, aniž by to zvýšilo cenu financování pro dárcovské země?

Zůstává mnoho neznámého. Pozorujeme nesmělé známky vyváznutí z neduhu eurozóny? Dokážou dlužnické země vytrvat v náročných reformních programech, nebo jejich občané úspory odmítnou? Vyhnou se dárcovské země onomu druhu populistické protireakce na domácí scéně, která by je mohla postrčit protekcionistickým směrem?

Zabránit panice, snížit rizikové prémie a umožnit plnější využití zdrojů by měla umět inteligentní spolupráce, která předchází morálnímu hazardu. Je například určitě vhodné zjednodušit a zatraktivnit mezistátní migrační toky. Vysokým hladinám nezaměstnanosti, zejména mezi mladými kvalifikovanými pracujícími, by bylo možné předejít, kdyby dárcovské země, jež své pracovní síly potřebují vzpružit přistěhovalci, dokázaly přilákat migranty.

Více přistěhovalectví by posílilo dovednosti a zvýšilo úrovně příjmů a současně snížilo výdaje otřesených zemí za dávky v nezaměstnanosti. Větší mobilita pracovních sil v EU by také pomohla vytvořit otevřenější evropské postoje, čímž by oslabila staré nacionalistické předsudky.

Zaváže se tedy Evropa ke směřování k politické unii a vypořádá se tak s tím, co navzdory jednotnému trhu, euru a odstranění vnitřních hranic Schengenskou dohodou stále chybí?

Vzorem pro budoucí Spojené státy evropské je Švýcarsko, země čtyř jazyků a etnik, která má fiskálně silné vyšší územní jednotky (kantony), prvotřídní jednotnou měnu a federální vládu a parlament, který uplatňuje opravdovou, byť omezenou fiskální pravomoc.

Kdyby EU důkladně těžila z kompetencí, které už má, a vládla efektivně, Unie jako celek by přinejmenším v příští dekádě mohla dosáhnout rychlejšího hospodářského růstu – mimo dosah není 2,5% roční míra. Štědřejší podpora zemí v potížích je nezbytná, ale euro se musí zachovat (ač ne nutně na základě větší eurozóny).

Finanční trhy by se snadněji nechaly přesvědčit, kdyby takovou podporu doprovázelo přijetí fiskálního paktu ze strany příjemců, společně s odbornou pomocí, jejímž cílem by bylo posílit tamní správu věcí veřejných. Řecko by mělo mít k dispozici protikorupční profesionály z USA, italské specialisty na efektivitu daní, německé privatizační experty a španělské odborníky na turismus, aby se zrychlilo tempo tamní modernizace.

To vše se rovná tolik potřebnému a často prosazovanému Marshallovu plánu pro periferii. Přiznává to však, že otřesené evropské země nepotřebují nejvíc ze všeho peníze, ale plánovací a administrativní schopnost je efektivně vynaložit. V uplynulém desetiletí Řecko dokázalo vstřebat jen pětinu modernizačních fondů EU, které mu byly k dispozici. Nemuselo tomu tak být a Evropa si nemůže dovolit to tak nechat.

Z angličtiny přeložil David Daduč

  • Contact us to secure rights

     

  • Hide Comments Hide Comments Read Comments (8)

    Please login or register to post a comment

    1. CommentedZsolt Hermann

      What is the definition of a "crisis"?
      The writer gives us a list of symptoms necessary for the diagnosis of a "crisis".
      Looking from a different angle we could also say that we are in a crisis when we understand that with our present attitude, method, structure we cannot solve our problems, cannot develop, step on the next level, in other words we enter a dead end if we do not change.
      This happens usually when conditions around us evolve while we would like to remain as we used to.
      This is what we are facing all over the world. While we evolved into a global, interdependent world where any individual action influences the whole system, we still would like to continue making decisions, actions based on self benefit, without taking the whole system into consideration. At the same time although it is getting clearer with every event of the crisis that our present excessive, overproduction/over consumption quantitative growth model is unsustainable, and destructive we still stubbornly push ahead with it as if we could somehow navigate ourselves back where we were before 2008.
      Thus the only chance we have to start solving our problems is to first understand how and why we got where we are now, and what conditions, laws we need to use in order to harmonize our system, make it work in a balanced way.
      The recommendations in this article pointing towards deeper integration, using the "strength and weaknesses" of the different parts of the global system in a considerate and effective manner is a step in the right direction.
      But in order to use the "crisis" as a jumping board into a qualitatively higher level of development we have to address all the details, causes leading to it.
      The writer is right a "crisis" does not have to be a negative event, if we use it, and all the information contained in it wisely we could build a safer, more predictable, sustainable future for all of us.

    2. CommentedStefan Schuetzinger

      The article from Mr. Walter is encouraging. As one of the brightest economists in Germany and Europe he doesn't line up with the pessimistic views of Mr. Sinn and the likes. He decided to give a positive, but still realistic answer to the challenges we are facing in Europe. He is right in many ways and I want to remind all Euro-pessimists, that the income/productivity/..-gaps between Maryland and Mississippi (who are both in one Currency-zone) are wider than between Greece and Germany.

      Europe needs to drive for stronger integration, improve competitiveness through structural reforms, etc. The current process is a tough one, but we will become the best-performing regions in the world.

    3. Commentedpeter fairley

      This article sounds like an EU official on Hard Talk today who attempted to sell the audience on the positives while playing down the negatives...During their terms of office, EU politicians want to avoid any shocks to voters, banks or economies from taking any effective action in long term solutions.EU officials are similar but have slightly different politics in keeping their perks flowing.Plus in Germany local politics is holding back EU unity in the courts with no need to wait for elections. Eurobonds will not be approved; ECB will not be given greater powers to monetize debt. Greeks will neither be kicked out nor greatly disciplined. Periperal labor markets will not be changed to be more competitive. The delay tactics of 'bridge loans to nowhere', will continue as long as possible, regardless of what harm they might do. A blow up may still happen within 2012 as recessions decrease tax & bank revenue, bank runs escalate, bankruptcies increase etc. Bailouts needed may quickly grow beyond willingness to sacrifice one's own countries taxes to help foreign countries. The growth vs austerity debates seem to be only distracting from issues of non-competiveness.

    4. CommentedVal Samonis

      DEMOCRATIC DEFICIT - "DESTRUCTIVE CREATION" OF THE BARRIERS TO KNOWLEDGE IN THE 21 C.

      By Val Samonis

      Rather than totally condemning any branch of economic thinking, this Global D(R)ecession is a product of Schumpeterian destruction of capitalism itself due to democratic deficit under the new conditions of the global knowledge economy. With such pre-eminence of knowledge in modern decision-making, the society at large, due to education and time demands, is simply unable to participate in the processes of ongoing financial-economic regulation (e.g. systemic risk monitoring and management, etc).
      Thus, even under a normal democratic representative system that creates outward appearances of participatory democracy (far from the Swiss democracy yet), classes/elites of high-level decision-makers develop (in banks, insurance agencies, other intermediation institutions) that amass that powerful knowledge via clandestine cronyism and they are strongly motivated to (ab)use it (insider trading, etc) to their advantage (principal-agent conflict of interest), see for example the latest LIBORgate or the writings of S. Johnson and A. Admati from the Institute for New Economic Thinking. There is lots of other evidence for this democratic deficit functioning in such destructive ways in Europe, USA, other developed countries and emerging markets as well (e.g. hijacking of democratic and economic change by the former communist nomenklatura).

      Such cronyism, nomenklatura, similar hijackings of the democratic process are modern manifestations of democratic deficit. In order to destroy or reduce their system destroying power that is now in full swing, institutions need to be developed by the society that constantly interpret the rapid pace of knowledge and change to the society at large through monitoring, analytical and broader publication efforts (education of the society at large). While part of this job is being done by universities, etc, it seems that modern societies need much more consistent efforts to close these dangerous knowledge gaps; otherwise insider elites will continue to destroy capitalism and democracy.

      There is an experiential learning accumulated in some countries (notably Canada) that will help guide building of such institutions. The June 2012 EU initiative to build the Single Regulators of Financial Institutions should make use of that knowledge.

      Val Samonis

    5. CommentedRoman Bleifer

      There is no crisis of the euro as currency. There is a European problem of sovereign debt. There is no single European economic crisis. Is the global economic crisis. There is a structural crisis of the EU as a system. That was well and effectively in the period of growth and prosperity, was problematic and ineffective in times of crisis. Without deeper integration without structural reform of the system operation, without a common European strategy, the EU has no future. In its current form, the EU is not sustainable. Ahead of a new wave of global crisis. The time for discussion no longer exists. The absence of the necessary decisions, no real action will lead to the fact that Europe will be a wave of ETC at very stringent scenario ( http://crisismir.com/analiticheskie-materialy/ekonomika/54-chto-god-gryadushhij-nam-gotovit-prognoz-na-2012-god-i-ne-tolko.html ). Alas, it is almost a foregone conclusion. The current generation of European (and not only European) politicians are not able to adequately understand what is happening. They lack the knowledge and political will. When this policy will be swept away by the crisis in their place will come others who will have to do something that did not have the political will of their predecessors.

    6. CommentedHarold Rosenkotter

      It's much easier to do what Germany did in a period of high growth. For GIIPS, in the present circumstances, it will take years of hardship. I think it's a big risk to primarily bet on longterm solutions when most economies are still not recovered from the collapse of 2008.

    7. CommentedStefani WEISS

      After all re-assuring to read that there are still economireally sts who bring up a painful subject to their own ranks: This is a political crisis in first place and as such has to be addressed by political reforms (one might even call for an systemic overhaul?!) before any of the economic advice given by our economic thought leaders on how to overcome this crisis - and I do not mean this disrespectfully, who I am - will take ground. "It´s the sequence, stupid!" - one might by tempted to exclaim.

    8. Portrait of Michael Heller

      CommentedMichael Heller

      It is good to read this forward-looking view of eurozone feasibility. There is too much negativity, almost wishing it to fail. As you point out, the UK and USA are probably not on a more sustainable *structural* footing than eurozone countries.

      Two points: Certainly acceptance by recipient countries of the fiscal pact and technical assistance is needed. But you diplomatically skirt around the issue of demonstrable willingness to reform. No amount of paper signing, conditionality promises, and technical help will suffice without the bold national leadership to actually carry out meaningful structural adjustment in recipient countries.

      The populations those leaders govern are in desperate need of culture-neutral persuasion and ideological reorientation with the objective of facing reality.

      Secondly: I only mention the above because my understanding of the history of the Marshall Plan is that the economy minister, Ludwig Erhard, set the wheels of reform rolling (freeing prices etc.). Marshall aid came after that to help ease pain and as a confidence booster. The amount of Marshall money was not as important as combined (psychological) demonstration of (a) strong coherent national initiative and (b) external material signs of reassurance.

      So the sequence was/is -- first, commitment to market economy and its rules; second, money to provide leeway for concessions to those worst affected by the temporary adjustment costs (e.g. unemployment) so as to prevent political reversals of liberalization. I think this matches the fiscal reform sequence (the relevant market rules, then money).

      In the end you are right though, but perhaps perversely, because “acceptance of the fiscal pact” translates to loss of full sovereign control of budgets. The problem with doing it that way is that ideological persuasion of national populations becomes the responsibility of the EU not the national government. There will be anti-EU riots like IMF riots in Latin America in the 1980s. It would be better if the national leaders started first, at home, like Erhard did in Germany 1945 *before* the Marshall Plan. Arguably as the East Asian countries too (post-1997).

    Featured