KÁHIRA – „Ať už vznikne v Lidovém shromáždění jakákoliv většina, je velmi vítaná, protože nebude mít schopnost zavést cokoliv, co lidé nechtějí.“ To prohlásil generál Muchtar Mulla, člen vládnoucí egyptské Nejvyšší rady ozbrojených sil (SCAF).

Mulla tím chtěl ve skutečnosti sdělit, že vítězství v nedávných egyptských volbách nedává islamistům výkonnou moc ani kontrolu nad tvorbou nové ústavy. Generál Sami Anan, velitel štábu a místopředseda SCAF, si však pospíšil s výrokem, že Mullovo prohlášení nemusí nutně vyjadřovat oficiální stanovisko rady.

Kdo tedy bude jeden rok po revoluci, která svrhla Husního Mubaraka, skutečně určovat politické směřování Egypta?

Volební vítězství politického křídla Muslimského bratrstva a salafistických stran, které dohromady získaly více než 70% parlamentních křesel, propůjčí těmto uskupením silný vliv na celé přechodné období a na sepisování ústavy. Tyto síly však nejsou samy. Kromě islamistů budou mít co říci také dva další silní aktéři: „tahríristé“ a generálové.

Aktivismus vycházející z náměstí Tahrír (Osvobození) nepřinesl jen společenskou a politickou změnu, ale sloužil také jako základní nástroj prodemokratického tlaku na egyptské vojenské vládce. Armáda jakožto nejmocnější ze všech tří zmíněných aktérů sice stále oficiálně ovládá zemi, ale jen málokdo věří v oddanost generálů demokracii. „SCAF je buďto antidemokratická…, anebo jí někteří poradci řekli, že demokracie není v jejím nejlepším zájmu,“ tvrdí Hazím Abdal Azím, kandidát na účast v první postmubarakovské vládě.

Generálové tedy nechtějí demokracii, ale nepřejí si ani přímou vojenskou vládu na způsob Augusta Pinocheta. Co tedy chtějí? V ideálním případě by rádi zkombinovali současnou moc alžírské armády s legitimitou armády turecké. To předpokládá parlament s omezenými pravomocemi, slabou prezidentskou funkci podřízenou armádě a ústavní práva legitimizující zásahy armády do politiky.

Minimum, na čem trvají, vyplývá z prohlášení generálů Mully, Mamdúha Šáhima, Ismaila Etmana a dalších. Jeho splnění by znamenalo právo veta ve vysoké politice, nezávislost armádního rozpočtu a vznik obrovského hospodářského impéria, právní imunitu před trestním stíháním za činy související s korupcí a útiskem a ústavní práva zaručující tyto výsady.

Nový parlament a zákonodárné shromáždění budou muset vést s SCAF jednání. Vzhledem k tomu, že jakýkoliv úspěšný přechod k demokracii musí zahrnovat smysluplnou civilní kontrolu nad ozbrojenými složkami a bezpečnostním aparátem, mohou tyto minimální požadavky SCAF učinit celý proces bezvýchodným.

Právo veta ve vysoké politice by zahrnovalo veškeré otázky týkající se národní bezpečnosti či citlivé zahraniční politiky, zejména pak vztahu s Izraelem. V době, kdy islamistická většina v parlamentu slibuje „revizi“ mírové dohody s Izraelem, bude napětí kolem zahraniční politiky pravděpodobně růst.

Nezávislé vojensko-obchodní impérium, které těží z preferenčních celních sazeb a směnných kurzů, nulového zdanění, práva na konfiskaci půdy a existence téměř bezplatné pracovní síly (v podobě vojáků základní služby), představuje další ožehavé téma. V situaci, kdy egyptská ekonomika trpí, by se volení politici mohli pokusit zlepšit její kondici zásahem proti civilním výsadám armády – například revidováním preferenčních sazeb a zavedením nějaké formy zdanění.

Imunita před trestním stíháním nebije do očí o nic méně. „Polní maršál by teď měl sedět ve vězení,“ hřímal čerstvě zvolený levicový poslanec Abú Ezz Harírí druhý den zasedání nového parlamentu. A když mluvčí Muslimského bratrstva Mahmúd Ghozlan takovou imunitu (které se v Egyptě říká „možnost bezpečného odchodu“) navrhl, setkal se s vlnou ostré kritiky.

Na rozhodovací proces SCAF má vliv také tlak Spojených států. „Vojenský establishment pobírá z USA 1,3 miliardy dolarů… Vůči požadavkům USA jsou proto velmi citliví,“ prohlásil Saád Eddin Ibrahim, který v lednu 2011 lobboval u Obamovy administrativy za podporu egyptské revoluce.

Většina prodemokratických rozhodnutí SCAF však byla důsledkem mohutného tlaku z náměstí Tahrír. Patří mezi ně odstranění Mubaraka, proces s ním (i s dalšími postavami svrženého režimu) nebo uspíšení prezidentských voleb z roku 2013 do června 2012.

Stejný, ne-li větší vliv měly i dva další faktory: status quo zděděné z Mubarakovy éry a vnitřní soudržnost armády. Členové SCAF až na několik málo výjimek z existence Mubarakova režimu značně profitovali. Pokusí se z něj tedy zachovat co nejvíce.

„Pohled na to, jak důstojníci v uniformě protestují na náměstí Tahrír a mluví na Al-Džazíře,polního maršála opravdu znepokojuje,“ prozradil mi jeden bývalý důstojník. A jednou z cest k zachování vnitřní soudržnosti je vytvoření „démonů“ – tuto zkušenost udělaly během „špinavých válek“ Alžírsko v 90. letech a Argentina v 70. a 80. letech.

Zejména koptští protestující jsou snadným terčem, proti němuž lze mobilizovat vojáky a důstojníky. Loni v říjnu během zbytečné eskalace sektářského násilí odvysílala státní televize záběry na hospitalizovaného egyptského vojáka, který křičel: „Koptové mi zabili kolegu!“ Systematická démonizace tahríristických skupin a eskalace násilí, která následovala v listopadu a prosinci, sloužily stejnému účelu.

Navzdory tomu všemu není demokratický Egypt pouhou romantickou fantazií. Ještě před rokem by předáka Muslimského bratrstva Saáda Ketatního ani ve snu nenapadlo, že by se mohl stát předsedou parlamentu. Totéž platí o levičácích a liberálech, kteří dnes drží zhruba 20% parlamentních křesel.

Pokud rok 2011 přinesl zázrak v podobě Mubarakova sesazení, pak by institucionální asertivita odvážného parlamentu spolu s neinstitucionálním tahríristickým tlakem mohly v roce 2012 přinutit generály, aby akceptovali přesun moci k civilní vládě (s určitými segmenty vyhrazenými pro armádní establishment). Jisté je, že letošní rok nepřinese návrat k podmínkám roku 2010. Egypt možná uvízl v pomalém pruhu demokratizace, ale nebude se otáčet do protisměru. Statisíce lidí, kteří se na výročí revoluce vydali na náměstí Tahrír, jsou toho zárukou.