Evropská komise zvažuje jednotný model zdanění podniků napříč Evropskou unií, který rozhodně nemůže fungovat. Měla by raději uvažovat o jednodušší a životaschopnější alternativě, která už existuje.

Podnikové příjmy se v současnosti v EU zdaňují podle široce rozbíhavých národních norem, na základě odděleného účetnictví příjmů získaných v jednotlivých zemích. Přeshraniční vnitrofiremní transakce se započítávají v souladu s tržními cenami u transakcí obdobných – jde o takzvaný „arm’s-length principle“ (ALP).

Systém je složitý, administrativně nákladný a může vést ke dvojímu zdanění, protože členské státy obvykle nepovolují úplné odpisy ztrát a daňových povinností vzniklých v zahraničí. Je také náchylný k daňovým únikům, a to kvůli rozdílným definicím příjmů právnických osob napříč členskými státy a rozsáhlým možnostem podvádění, jež nabízí ALP (neboť často neexistují referenční tržní ceny), o přelévání zisků pod jurisdikce s nižším zdaněním ani nemluvě.

Komise nyní navrhuje, aby byly evropské společnosti podnikající ve více než jednom členském státu zdaňovány podle společné definice příjmu z výdělečné činnosti – Společného zdanění konsolidovaného základu (CCBT). Příjem z výdělečné činnosti by se vypočítal na základě konsolidovaného základu celé skupiny a pak „podělil“ mezi členské státy podle vzorce odrážejícího přispění jednotlivých obchodních jednotek k celkovému výdělku skupiny. Vzorec by mohl obsahovat faktory, jako jsou tržby, výplaty a hmotná aktiva, jako v Kanadě a ve Spojených státech, nebo přidanou hodnotu, upravenou tak, aby nezahrnovala dovozy a určovala tedy přidanou hodnotu „vytvořenou“ v jednotlivých zemích. Každý členský stát by nadále mohl svobodně rozhodovat o výši daňové sazby, která by platila pro jeho podíl na výdělku skupiny.

Při tomto postupu by se zdanitelný příjem určoval podle konsolidovaných účetních uzávěrek založených na Mezinárodních účetních standardech (IAS), jež se od roku 2005 staly právně závaznými pro finanční výkazy společností registrovaných v EU. To nabízí úplné odpisy ztrát uvnitř podnikových skupin a vnitrofiremní ceny by ztratily opodstatnění.

Přesto má návrh Komise fatální nedostatky. Jedna potíž tkví v tom, že faktory zahrnuté v rozdělovacím vzorci by se v praxi zdaňovaly národními sazbami, což by vytvářeno nové pobídky pro přelévání zisků a těchto faktorů.

Avšak CCBT je beznadějné kvůli dalším dvěma překážkám. Zaprvé, IAS je reakcí na informační potřeby finančních investorů, ale neposkytuje spolehlivou definici příjmu pro daňové účely. Akruální princip typický pro finanční účetnictví je neslučitelný s realizačním principem daňových soustav. Navíc IAS ponechává z valné části bez jasného určení alokaci zisků a ztrát do jednotlivých fiskálních roků, takže každý členský stát volí vlastní řešení.

Zadruhé, neexistují společné právní normy upravující skupinovou konsolidaci; ba v obchodním právu mnoha zemí EU se nevyskytuje vymezení skupiny. Příslušnost podniků ke společné skupině by se musela zakládat na zákonné kontrole, tedy na držení definovaného minima vlastního jmění společnosti – alespoň 51%. K zajištění de facto kontroly však často stačí mnohem nižší podíl na vlastním jmění podniku, což by skupiny motivovalo k přizpůsobování jejich kapitálové struktury – k přenášení firem do skupiny a mimo ni – s cílem minimalizovat daňové povinnosti.

Je jasné, že CCBT je předem ztracený případ. To však neznamená, že evropské společnosti jsou odsouzené k životu s 25 rozdílnými národními daňovými soustavami. Myšlenku společného daňového základu je třeba zachovat, aby se systém zjednodušil a aby se zúžil prostor pro přesouvání zisků. To ale vyžaduje radikální změnu přístupu: je zapotřebí úplně odhodit představu, že základem zdanění právnických osob bude výdělek.

Odkazovat na firemní příjem mělo smysl, když se zdanění podniků považovalo za nejzazší mez v systému progresivního zdanění osobních příjmů. Většina zemí však dnes už přijala „duální“ zdanění příjmů, které zachází s plody kapitálu shovívavěji než s jinými osobními příjmy. Ještě důležitější je to, že pojem podnikové daně je z podstaty náhodný, neboť se zakládá na správném určení spotřeby kapitálu v každém zdaňovacím období, které je čím dál méně spolehlivé kvůli rostoucímu významu nehmotných aktiv podniků.

Navíc platí, že každá daň, jejíž výnosy rostou zároveň s firemními zisky, zákonitě odrazuje od investic. Tato překážka se ztratí, jestliže se podnikový základ daně oddělí od běžných zisků a naváže se na nějaké širší měřítko činnosti. Ba pro každou firmu by to znamenalo pobídku k překonání průměru, neboť právě zisky nad hladinou průměru by se nezdaňovaly.

Další důvod pro upuštění od příjmu a přesunu k presumptivnímu zdanění firemních aktivit vyplývá z decentralizované povahy EU. Zatímco zdanění výnosu z kapitálu na národní úrovni by mohlo odrazovat od investic, zdanění firem výměnou za výhody plynoucí z umístění by demotivační být nemuselo. Země nabízející špičkovou infrastrukturu, vysoce kvalifikovanou pracovní sílu a jednoduché obchodní normy by měly mít právo po firmách na oplátku žádat úhradu odpovídající daně.

Zkrátka a dobře, o „federální“ podnikové dani v EU by se mělo uvažovat jako o dani z výhod, měla by být založena na obecném měření aktivity a zavedena s uměřenou sazbou; neměla by se vztahovat k běžným ziskům a neměla by být odečitatelná od jiných daní. Ze všech zvažovaných možností se nejlépe jeví základ daně z přidané hodnoty, nejspíše počítaný dle průměru za několik let, neboť už existuje infrastruktura jak pro účetnictví, tak pro výměr daně.

Jistěže, přidaná hodnota zahrnuje zisky a v tomto ohledu by se mohla znovu objevit pobídka pro firmy k manipulacím s vnitropodnikovými cenami. Tato pobídka by ale byla mnohem slabší, protože hrubý výnos obvykle představuje poměrně malou část celkové přidané hodnoty.

Tento model ponechává výměr i správu podnikových daní plně v rukou členských států a nevyžadoval by harmonizaci právních ani účetních norem. Byl by transparentní, jednoduchý a snadno by se spravoval. Bylo by možné rozpustit gigantický aparát potřebný pro management vnitropodnikových cen a žádostí o započtení daní u zahraničních daňových orgánů.

Jediným, kdo by tratil, by byla nadměrná evropská armáda daňových právníků a účetních.