Saturday, August 2, 2014
Exit from comment view mode. Click to hide this space
0

Co může zachránit euro?

NEW YORK – Když už to vypadalo, že situace ani nemůže být horší, zdá se, že se dále zhoršila. I někteří z údajně „zodpovědných“ členů eurozóny narážejí na vyšší úrokové sazby. Ekonomové na obou březích Atlantiku dnes už diskutují nejen o tom, zda euro přežije, ale i tom, jak zajistit, aby jeho zánik vyvolal co nejméně rozvratného chaosu.

Je čím dál zřetelnější, že političtí lídři Evropy, přes všechnu svou oddanost přežití eura, dost dobře nechápou, co je nutné pro fungování jednotné měny udělat. Názorem převažujícím v době vzniku eura bylo, že jediné, čeho jeho zapotřebí, je fiskální kázeň – žádná země by v poměru k HDP neměla mít příliš velký fiskální deficit ani veřejný dluh. Irsko a Španělsko ale před krizí měly rozpočtové přebytky a nízké dluhy, které se rychle změnily v rozsáhlé schodky a vysoké zadlužení. Evropští lídři teď tedy říkají, že je potřeba držet pod kontrolou deficity běžného účtu členských zemí eurozóny.

V takovém případě se zdá zvláštní, že zatímco krize pokračuje, bezpečným úkrytem pro investory jsou Spojené státy, které už léta mají enormní deficit běžného účtu. Jak tedy bude Evropská unie rozlišovat mezi „dobrými“ deficity běžného účtu – vláda vytvoří příznivé obchodní klima, což vyvolá příliv přímých zahraničních investic – a „špatnými“ deficity běžného účtu? Předcházení špatným deficitům běžného účtu by vyžadovalo mnohem větší intervence do soukromého sektoru, než naznačovaly doktríny neoliberalismu a jednotného trhu, jež byly v době zakládání eura oblíbené.

Ve Španělsku například peníze do soukromého sektoru plynuly ze soukromých bank. Měla taková iracionální rozjařenost přimět vládu, aby volky nevolky osekala veřejné investice? Znamená to, že vláda musí rozhodovat, které kapitálové toky – třeba do investic v oblasti realit – jsou špatné, a je proto nutné je zdanit nebo jinak potlačit? Z mého pohledu to dává smysl, ale evropští stoupenci volného trhu by z takových politik měli mít husí kůži.

Hledání jasné, jednoduché odpovědi připomíná diskuse, jež následovaly po finančních krizích na celém světě. Po každé krizi se objeví vysvětlení, jehož mylnost či nedostatečnost odhalí další krize. Latinskoamerickou krizi 80. let zapříčinily nadměrné půjčky; to však selhalo jako vysvětlení mexické krize v roce 1994, a proto byla připsána nedostatečným úsporám.

Pak přišla východní Asie, kde byly vysoké míry úspor, a tak se novým vysvětlením stala „správa země“. Ani to však nedávalo mnoho smyslu, neboť několik let předtím krize postihla skandinávské země, jejichž správa patří k nejtransparentnějším na světě.

Zajímavé je, že všemi těmito případy, jakož i krizí roku 2008, prochází určitá společná nit: špatně se chovaly finanční sektory a nedokázaly hodnotit úvěrovou schopnost a řídit riziko, jak se od nich očekávalo.

K takovým těžkostem dojde s eurem i bez něj. Euro ale vládám ztížilo možnosti reakce. Problém přitom nespočívá jen v tom, že jim euro vzalo dva klíčové korekční nástroje – úrokovou sazbu a směnný kurz – a ničím je nenahradilo či že mandát Evropské centrální banky je zaměřovat se na inflaci, zatímco výzvami dneška jsou nezaměstnanost, růst a finanční stabilita. Bez společného fiskálního orgánu jednotný trh otevřel dveře daňové konkurenci – soupeření ve změkčování podmínek s cílem přilákat investice a posílit výstup, který lze volně prodávat napříč EU.

Volný pohyb pracovních sil navíc znamená, že jednotlivci se mohou rozhodnout, zda budou platit dluhy svých rodičů: odchodem ze země mohou mladí Irové jednoduše uniknout úhradám pošetilých závazků za záchranu bank, jež na sebe vzala jejich vláda. Jistěže, migrace má být dobrá věc, neboť přesouvá pracovní síly tam, kde jsou nejvýdělečnější. Jenže takováto migrace ve skutečnosti produktivitu podrývá.

Migrace je samozřejmě součástí korekčního mechanismu, který zajišťuje fungování Ameriky jako jednotného trhu s jednotnou měnou. Ještě důležitější je úloha federální vlády, která státům, jež čelí třeba vysoké nezaměstnanosti, pomáhá alokací dodatečných příjmů z daní – takzvaná „transferová unie“, k níž má řada Němců takový odpor.

I USA jsou ale ochotné akceptovat vylidňování celých států, které nedokážou konkurovat. (Občas se poukazuje na to, že americké korporace si díky tomu mohou senátory z takových států koupit laciněji.) Jsou ale evropské země s pokulhávající produktivitou ochotné akceptovat vylidňování? Nebo jsou eventuálně ochotné smířit se s bolestí „interní“ devalvace, což je proces, který selhal za zlatého standardu a selhává za eura?

I kdyby měli pravdu (a já myslím, že se mýlí) ti ze severu Evropy, kdo tvrdí, že euro by fungovalo, kdyby bylo možné vynutit si u ostatních kázeň, platí, že se šálí moralistní hrou. Je sice pěkné vinit své jižní krajany z fiskální rozmařilosti anebo v případě Španělska a Irska z toho, že daly volným trhům volnou ruku, aniž by předvídaly, kam to povede. Neřeší to ale problém současnosti: s obřími dluhy, ať už jsou plodem chybného kalkulu soukromého či veřejného sektoru, je nutné se vypořádat v rámci eura.

Dnešní snižování výdajů ve veřejném sektoru nevyřeší problém včerejší rozmařilosti; pouze ekonomiky zatlačí do ještě hlubších recesí. Evropští lídři to vědí. Vědí, že růst je potřebný. Než aby ale řešili dnešní problémy a našli recept na růst, mají raději kázání o tom, co ta či ona předchozí vláda měla udělat.To sice může mravokárce uspokojovat, ale evropské problémy to nevyřeší – a euro nezachrání.

Exit from comment view mode. Click to hide this space
Hide Comments Hide Comments Read Comments (0)

Please login or register to post a comment

Featured