V době, kdy se americké primárky přesunuly ze států Iowa a New Hampshire dále, je jednoduše nemožné předpovědět, kdo se stane kandidátem Demokratické a Republikánské strany, tím méně kdo nakonec bude 44. prezidentem Spojených států. Není však předčasné odpovědět na otázku, jaký dopad na kampaň má americká zahraniční politika a co prozrazuje o tom, jak Američané vidí svět.

K překvapení mnoha ostřílených pozorovatelů má zahraniční politika na voliče jen skromný dopad. To je nečekané, neboť ještě před šesti měsíci dominovala válka v Iráku celé americké politické krajině. A i když Irák stále pro Američany znamená velmi mnoho, jeho význam při posuzování, jak volit, ochabl, a to částečně i proto, že se tamní bezpečnostní situace podle všeho postupně zlepšuje a počet amerických obětí se výrazně snížil. V důsledku toho je tlak veřejnosti na to, aby se věci dělaly dramaticky jinak, podstatně menší.

Zahraniční politika ztratila oproti době před pouhými několika měsíci na důležitosti také proto, že se po nedávném zveřejnění Národního zpravodajského odhadu íránského jaderného programu snížila pravděpodobnost války mezi USA a Íránem. Závěr americké zpravodajské komunity, že Írán pozastavil svůj program vývoje jaderných zbraní – a co je důležitější, že jeho schopnost obohacovat ve velkém měřítku uran je ještě řadu let vzdálená –, odsouvá den, kdy prezident USA bude muset rozhodnout, zda žít s jaderným Íránem, anebo na něj zaútočit.

Třetím důvodem skromného vlivu mezinárodních témat na volbu příštího prezidenta americkými voliči je další překvapivý vývoj: mezi čelními kandidáty existuje větší shoda, než se na první pohled zdá. Cosi jako konsensus panuje například kolem představy, že USA by měly ještě nějakou dobu setrvat v Iráku, byť s omezeným počtem vojenských jednotek.

Všeobecně se také připouští, že USA musí dělat na domácí i diplomatické frontě více pro řešení globálních změn klimatu, že USA musí spolupracovat s evropskými spojenci, aby zamezily Afghánistánu sklouznout zpět do anarchie, a že USA musí zaujímat nejsilnější možný postoj proti terorismu a těm, kdo by ho jakkoliv podporovali. Žádný z hlavních kandidátů neprosazuje nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo izolacionismus.

Možná nejdůležitější je však poslední důvod, totiž že zahraniční politiku v současnosti zastiňuje zhoršující se stav americké ekonomiky. Největší krizí, které čelí řada Američanů, je jejich rostoucí neschopnost hradit měsíční hypoteční splátky. Nikoliv válka, nýbrž recese, ztráta pracovního místa a drahá ropa jsou tím, čeho se Američané v roce 2008 obávají nejvíce.

To neznamená, že zahraniční politika není v kampani obsažena. Vedle ekonomiky je převládajícím tématem politické agendy – tématem, které ovlivňuje zejména republikánské politiky – přistěhovalectví. Odpor proti nezákonnému pronikání do země sice sílí, avšak neexistuje žádný konsensus v otázce, co dělat s lidmi, kteří v zemi nezákonně pobývají už mnoho let nebo kteří chtějí do USA přijít v budoucnu.

V politice obou stran jsou patrné také rostoucí obavy z globalizace. S tvrdšími ekonomickými časy zákonitě přijdou také tvrdší postoje k zahraniční konkurenci a odlivu pracovních míst do ciziny.

Skrytý zájem o zahraniční politiku se může projevovat také v pozornosti věnované množství a kvalitě relevantních zkušeností jednotlivých kandidátů. Touha po „změně“ je společným refrénem americké debaty, avšak zdaleka ne jediným.

Obnovený zájem o zahraniční politiku a okolní svět by mohl znovu vyplout na povrch v případě dramatického vývoje událostí v zahraničí. Zažili jsme to před několika týdny, když byla zavražděna bývalá pákistánská premiérka Bénazír Bhuttová. Demokratičtí i republikánští kandidáti pak byli vyzýváni, aby vysvětlili, co by byli připraveni podniknout, pokud by se naskytla příležitost dopadnout Usámu bin Ládina nebo vyvstala potřeba zabezpečit pákistánské jaderné zbraně.

Stejně tak by se do středu dění mohl vrátit Irák, pokud by se pozitivní dynamika uplynulých měsíců náhle obrátila, například po nové eskalaci násilí mezi iráckými sunnity a šíity. USA a Írán by zase mohly vstoupit do války nikoliv kvůli jaderným sporům, nýbrž kvůli bezohlednému chování Revolučních gard (jaké nedávno předvedly v Hormuzském průlivu), pokud by chtěl íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád například vyprovokovat krizi, aby odvedl pozornost od svých ekonomických nezdarů doma. Také pořádek v Pákistánu by se mohl nenapravitelně rozpadnout. Případně by nový teroristický útok mohl Američanům připomenout jejich elementární zranitelnost. Možnosti jsou neomezené.

Příští americký prezident bude čelit celé řadě tíživých a složitých zahraničně-politických výzev – jeho reakce na ně přitom bude mít dopad nejen na USA, ale i na celý svět. Do té doby bude nicméně zahraniční politika ovlivňovat volbu Američanů pouze nepřímo.