Tržní ekonomiky se zásadně odlišují v otázce, do jaké míry je vlastnictví velkých firem odděleno od jejich každodenního řízení. Z jakého důvodu majitelé firmy ochotně předávají její řízení profesionálním manažerům? Naléhavost této otázky roste s tím, jak se bohaté země - stejně jako mnoho přechodných a rozvojových ekonomik - snaží vytvořit silné trhy cenných papírů, které jsou potřebné pro pozvednutí investic, produktivity a růstu.

Oddělení vlastnictví od řízení a efektivní trhy cenných papírů se navzájem posilují. Základní teorie je prostá: pokud mohou šéfové krást, vzdálení vlastníci nebudou nakupovat akcie. Formalistické systémy občanského práva, které převažují v kontinentální Evropě, zřejmě neposkytují dostatečnou ochranu, a tak zde vlastnictví zůstává koncentrované. Naopak anglosaské systémy zvykového práva zmocňují soudce k výkladu nejednoznačných svěřeneckých pravidel případ od případu, čímž vytvářejí právní precedenty, které jsou pro manažery závazné.

To je ovšem chabé vysvětlení. Před první světovou válkou rozvíjely evropské země založené na občanském právu trhy cenných papírů stejně rychle jako USA a Velká Británie. Regulační orgány, jako je americká Komise pro cenné papíry a burzy (SEC), ostatně vznikly právě proto , že svěřenecké povinnosti založené na zvykovém právu nechránily vzdálené vlastníky.

Například „insider trading" neboli obchodování na základě zasvěcených informací bylo podle pravidel upravujících svěřenecké povinnosti v amerických státech, které tehdy hrály dominantní roli, všeobecně legální. Naproti tomu SEC je institucí vytvářející pravidla takového typu, že zemím založeným na občanském právu, jako jsou Francie nebo Německo, by činilo jen pramalé potíže podobný orgán vytvořit, pokud by si to přály .

Svěřenecké povinnosti si navíc nekladou jiný cíl než bránit lidem se zasvěcenými informacemi v rozkrádání. Neovlivňují hlavní břemena, s nimiž se akcionáři musí potýkat, pokud neřídí danou společnost sami, jako například neziskovou expanzi, špatnou pracovní morálku, přerušení volného peněžního toku či budování mocenských sfér. Nenastane-li střet zájmů mezi managementem a správní radou společnosti, vlastníci v zemích založených na zvykovém právu nemají žádnou právní oporu v případě, kdy jsou provozní či strategická rozhodnutí manažerů špatná, hloupá nebo jinak škodlivá akcionářům.

V celém bohatém světě hrají při stanovování výstupů silnou roli instituce, které akcionářům zvyšují náklady spojené s předáním kontroly profesionálním manažerům. Tyto instituce však odrážejí politickou moc společenských sil, nikoliv rozdíly mezi systémy založenými na občanském a zvykovém právu.

Konkrétně lze říci, že oddělení vlastnictví v bohatých zemích kontinentální Evropy a USA lze přirovnat k roli odborů uvnitř firmy a uvnitř společnosti. V některých zemích odbory silně ovlivňují chod firmy prostřednictvím politiky - tj. odmítáním hromadného propouštění a odporem proti restrukturalizačním plánům, které mění povahu pracovního místa.

Představme si jednoduchý scénář: určitý stát zakáže firmám a vlastníkům propouštět zaměstnance z ekonomických důvodů. Tváří v tvář pravidlu nulového propouštění mají akcionáři důvod být velice obezřetní: nebude-li expanze firmy zisková, nemohou snížit mzdové náklady. Například Francie již nechvalně proslula tím, že nutí zahraniční firmy jako britskou Marks and Spencer ponechávat na výplatní listině i nadbytečné pracovníky. Žádný stát pochopitelně nezakazuje propouštění úplně, ale pružnost trhu pracovních sil se v jednotlivých zemích do značné míry liší, a přitom může být klíčovým faktorem ziskovosti.

V zemi, jako jsou USA, kde lze zaměstnance snadno propustit, se akcionáři nemusí tolik obávat. V prostředí se silnými odbory však mají dominantní akcionáři - tedy ti, kteří budou nejvíce tratit, pokud expanze skončí neúspěchem - důvod držet manažery více na uzdě. Tento problém dobře ilustruje italský Fiat: dokonce i konzervativní vláda se snaží bránit propouštění.

Také druhý faktor by měl u vlastníků vyvolávat snahu udržet si ve firmě pevné slovo, pokud jsou odbory politicky silné. Vyjednávání o hospodářském přebytku je totiž často nejednoznačné, zvláště v případě slabé konkurence. Tam, kde mají zaměstnanci velkou vyjednávací sílu, je koláč firemních zisků neustále objektem přerozdělování, a to jak uvnitř firmy, tak i na celostátní úrovni.

Mají-li manažeři k akcionářům pouze volný vztah, mohou se ochotněji vzdávat většího dílu koláče ve prospěch odborů. Stejně tak tam, kde zájmy akcionářů nestojí na prvním místě, například v korporativistickém systému, mají dominantní vlastníci pádnější důvod držet finanční informace pod pokličkou, aby je odbory nevyužily k tlaku na nastolení příznivějších podmínek. Oba tyto ohledy podporují soustředěné vlastnictví a hovoří proti trhům cenných papírů.

Tam, kde politické a sociální hodnoty silně upřednostňují odbory, bude tedy loajalita manažerů k zájmům akcionářů slabší. Manažeři v takových „opuštěných" společnostech nejsou o nic méně kompetentnější, ale jejich organizační omezení, motivace a cíle nejsou tolik orientovány na akcionáře. Jsou-li nuceni snížit ve firmě počet pracovních sil, spíše si budou myslet, že ničí lidské životy, než že zvyšují ekonomickou efektivitu a vrší bohatství. V takovém prostředí by mělo existovat méně veřejných společností a oddělení vlastnictví by zde mělo být menší nebo vůbec žádné.

A tak se i děje. OECD sestavila žebříček, který ukazuje, jak snadné je v jednotlivých členských zemích propustit zaměstnance. Nejmenší ochraně se zaměstnanci těší v USA, zatímco značný stupeň ochrany existuje v Itálii, Francii a Německu. Souvztažnost tohoto indexu s mírou oddělenosti vlastnictví je pozoruhodná: vzorek 20 největších firem v každé zemi ukázal, že zatímco v 90% amerických společností neexistuje akcionář, který by držel větší než dvacetiprocentní podíl, srovnatelně roztroušenou vlastnickou strukturu nemá ani jediná z italských, francouzských či německých firem.

Faktem je, že pouze 16 zemí je natolik bohatých, aby se daly do průzkumu zařadit, takže korelace není dokonalá. Velká Británie se co do flexibility trhu pracovních sil řadí na sedmé místo, ale roztroušené vlastnictví zde má vyšší procento největších společností než ve Švýcarsku, které obsadilo místo šesté - a dokonce dvojnásobné procento než v pátém Dánsku a čtvrté Austrálii.

Ať už však použijeme jakékoliv měřítko „politických" kvalit a oddělení vlastnictví, index ochrany zaměstnanosti je zřejmě nejlepším ukazatelem míry oddělenosti vlastnictví na bohatém Západě. A co je důležitější, vytvoření regulačních orgánů přispívajících k oddělení vlastnictví může být nemožné, nebude-li politická orientace společnosti k pracovní síle a kapitálu upřednostňovat kapitál.