Moc Ameriky byla velmi dlouho tak obrovská, že si mnozí lidé myslí, že z éry George W. Bushe v úřadu prezidenta vychází bez újmy. Že to není pravda, dokládají ti, kdo z americké ztráty postavení a vlivu těží, od Vladimíra Putina v Rusku přes Huga Cháveze ve Venezuele a Mahmúda Ahmadínedžáda v Íránu až po Roberta Mugabeho v Zimbabwe. Není to důvod ke škodolibosti. Právě naopak, je načase, aby si přátelé Spojených států, zejména v Evropě, uvědomili, že americká slabost podkopává i jejich vlastní mezinárodní vliv.

Důkazy americké slabosti jsou dostatečně zřetelné. Na vrcholu americké moci se Rusko smířilo se zdánlivě nezastavitelnými průniky NATO do bývalé sféry vlivu Sovětského svazu. Prezident Putin toleroval přítomnost USA ve Střední Asii, aby v Afghánistánu pomohly v boji proti Tálibánu, a nevznesl žádné vážné námitky, když USA hodily do koše Smlouvu o protibalistických raketách zakazující strategické protiraketové obranné systémy. Amerika, plná elánu přijmout do NATO jak Ukrajinu, tak Gruzii, sotva cítila potřebu brát v úvahu ruské obavy, přesvědčená, že Kreml nebude mít na vybranou a podvolí se nevyhnutelnému.

To bylo včera. Dnes se Putin snaží získat zpět vliv, který Rusko v předchozích rocích ztratilo. Napříč Evropou šikovně rozehrává protiamerickou kartu a zároveň vyvíjí tlak na pobaltské státy, což je jasnou výstrahou, aby se NATO dále nerozšiřovalo. Na Ukrajině se prosadily síly odmítající užší strategické vazby k Západu. A Kreml agresivně líčí plánované zřízení skromné americké základny protiraketové obrany v Polsku a České republice jako hrozbu pro ty nejpodstatnější bezpečnostní zájmy Ruska.

Nebo se podívejme na Írán, další mocnost využívající americké slabosti. Před pouhými několika lety se zdálo, že íránská vláda má dostatečnou hrůzu z USA a že tedy bude směřovat k dohodě o svém jaderném programu, která přeruší, ba možná dokonce zastaví snahy Íránu o obohacování uranu. Hovořilo se o možných dvojstranných kontaktech s USA, které by v případě úspěchu ukončily téměř tři desítky let nepřátelských vztahů. Dnes íránský program obohacování uranu pokračuje navzdory varováním Rady bezpečnosti OSN před novými sankcemi, zatímco íránští představitelé veřejně zesměšňují hrozbu vojenského zásahu USA.

Tyto příklad odrážejí totéž poselství: Amerika po celém světě ztrácí vliv. Bushova administrativa je mezinárodně obnažená jak co do arogance svých koncepcí, tak co do mezí své moci. Schází jí podpora doma a respekt v zahraničí.

Od doby, kdy se USA během druhé světové války staly rozhodující světovou velmocí, k podobnému propadu jejich mezinárodního vlivu nikdy nedošlo. Ani během války ve Vietnamu a následného pokořujícího odchodu z jihovýchodní Asie se nikdy neobjevily vážné pochyby o autoritě Ameriky a její schopnosti čelit tomu, co tehdy představovalo ústřední strategickou výzvu, totiž studené válce.

V dnešním vzájemně závislém světě už ale tím, co propůjčuje vliv, není počet jaderných hlavic, nýbrž schopnost země získat ostatní k účasti na politikách, o nichž se domnívá, že slouží jejím stěžejním zájmům. Bushova Amerika tento vliv ztratila – na Středním východě, v Asii i v Africe a ve většině Evropy.

Mnozí v USA si rádi myslí, že jde o přechodný stav věcí, který odezní s volbou nového prezidenta a kongresu v roce 2008. Dostatečně si však neuvědomují napáchanou škodu ani nejsou zcela realističtí ohledně šancí možných Bushových nástupců – z nichž mnozí jeho avanturismus zpočátku podporovali – oživit důvěru a respekt, jichž jejich vlast kdysi požívala.

Dosažení tohoto cíle si vyžádá víc než jen novou tvář v Bílém domě. Bude zapotřebí roků namáhavé práce, aby se americké zdroje a požadavky dostaly do souladu a aby se zajistilo, že iniciativy USA opět budou považovány za plány sloužící nikoliv úzkoprsým americkým ideologiím, nýbrž pokroku ke spravedlivému mezinárodnímu pořádku.

Výsledkem přetrvávající slabosti USA je rovněž slabší Evropa. V době rozkvětu americké dominance profitovaly evropské vlády hned dvakrát: byly součástí mocného Západu a ostatní země se jim dvořily jako potenciální protiváze nadvlády USA. Když se odchýlily od stanovisek USA, nijak závažně to strategickou účinnost Západu nenarušovalo, protože americká moc byla dost silná na to, aby situaci vyvážila.

Toto uspořádání už nefunguje. Když se dnes evropské vlády distancují od Ameriky, jak jejich občané často požadují, Spojené státy si znepřátelí a dále je oslabí. Tím zároveň podryjí svůj vlastní mezinárodní vliv, ostatním dají možnost štvát Evropu proti Americe a zničí přitom zbývající naděje na rekonstrukci Západu s reformovanou Amerikou. Evropští lídři, i když jsou z postojů USA nešťastní, proto musí spojit energickou podporu transatlantického společenství hodnot s diskrétním, leč rázným lobbyingem ve Washingtonu, aby jej nepřepínal až k prasknutí.

Zda tento náročný úkol dokáží splnit, teprve uvidíme. Angela Merkelová, Nicolas Sarkozy a Gordon Brown naštěstí výzvu chápou a přinejmenším některé složky Bushovy vlády jsou si problému zřejmě vědomy. Během nekončícího údobí americké slabosti budou muset evropští lídři projevit státnictví za Západ jako celek. To je úloha, na kterou je desítky let americké převahy stěží připravily.