Hodnotu Ženevských konvencí z roku 1949 a dodatkových ,,Protokolů" z roku 1977 je těžké přecenit. Jednoduše lidsky řečeno, miliony lidí dnes žijí díky tomu, že tyto normy umožnily práci Mezinárodního výboru červeného kříže (ICRC). Konvence a protokoly společně tvoří to, co se zavádějícím způsobem nazývá mezinárodní humanitární právo (IHL), ale ve skutečnosti usměrňuje války, tedy usiluje o zmírnění jejich následků bez ohledu na dobro a zlo v daném konfliktu a o omezení jejich postupů, a to i u válek vedených za spravedlivou věc.

Mnoho států dnes například uznává, že zákaz cíleného zabíjení civilistů je závazný, a naplňují toto přesvědčení skutečným omezováním svých válečných taktik. Vzpomeňme na proměnu amerického válečného jednání od dob války ve Vietnamu, kdy velitelé hovořili o ničení vesnic ,,pro jejich záchranu," po operace v Kosovu a Afghánistánu, kdy cíle bombardování byly konzultovány s armádními právníky a dokonce s funkcionáři ICRC.

Tento vývoj, který loni v červenci získal další oporu ustavením Mezinárodního trestního soudu, přivedl mnohé k přesvědčení, že vítězství mezinárodního práva už není utopickým snem, ale reálnou vyhlídkou. Tato představa je stále lákavá, ale v její morální svůdnosti leží hluboké morální a intelektuální nebezpečí.

Stojí za to připomenout postřeh Waltera Benjamina, že ,,každý dokument civilizace je zároveň dokumentem barbarství." Florence Nightingale to velmi dobře chápala, když se v šedesátých letech 19. století odmítla připojit k zakladateli ICRC Henrimu Dunantovi. Tvrdila, že stanovovat meze válčení, čemuž se ICRC věnuje, znamená také činit válku morálně přijatelnější jak pro ty, kdo ji vedou, tak pro ty, kdo jim čelí.

Je skutečností, že fetišizace jakéhokoli dokumentu skrývá náboženský přídech, a to by mělo vzbuzovat pochybnosti v každém přemýšlejícím člověku. Právo by nemělo o nic méně podléhat kritické reflexi než jakékoli jiné přesvědčení. Když Jakob Kellenberger, současný prezident ICRC, tvrdí, že celé IHL je prodchnuto ,,principem humanity," vstupujeme do říše právního uctívání model.

Ale IHL nestojí tváří v tvář jen etické výzvě vypořádat se s vlastním morálním povýšenectvím. Na konci 20. století se válka začala proměňovat. Pomineme-li hrůzy nedávných střetů mezi Etiopií a Eritreou a pravděpodobnost katastrofy, jež by doprovázela angloamerický útok na Irák, většina válek je dnes občanských. Jako takové si téměř zákonitě hledí pravidel méně než války mezistátní.

Důvody jsou prosté a nemilosrdné. V občanských válkách se každá strana snaží popřít legitimitu, ne-li přímo lidskost strany druhé. Cílem obvykle není vítězství na bojišti, ale mnohem častěji etnické čištění, zotročení, dokonce genocida. Je-li velitelovým cílem nahradit muslimskou populaci na určitém území etnickými Srby, jak tomu bylo v Bosně, pak se válka ve své podstatě stala nerozlišitelnou od válečného zločinu.

Kdyby snad takový srbský velitel bojoval podle pravidel stanovených v IHL - to znamená, že by dopřával civilistům základní míru ochrany - nebyl by od počátku důvod rozdmýchávat nevraživost. Pro bosenské Srby v roce 1992, rwandské Hutu roku 1994 či Jednotnou revoluční frontu v Sierra Leone nebyli skutečnými protivníky nepřátelští bojovníci, ale civilní obyvatelstvo soupeřící etnické nebo kulturní skupiny.

Za takových okolností je právo k ničemu. Páchání válečných zločinů může dát impuls k mezinárodní intervenci, tak jako v Kosovu nebo Východním Timoru. Ale představa, že takové zásahy se mohou stát běžnou záležitostí, že velmoci (a jedině velmoci mají zdroje potřebné k účinnému jednání) budou nasazovat své jednotky, aby zabíjely a umíraly v nekonečných válkách altruismu, je utopická v nejhorším slova smyslu - je naprosto nerealizovatelná.

Mezinárodní humanitární právo není jen vzdálené od svého vítězství, ale nikdy nebylo ve větším ohrožení. Předpokládá totiž morální konsenzus mezi státy a vojenskými diktátory, který existuje jen jako klišé. Ano, rwandská vláda podepsala Úmluvu o genocidě. Ale podpis neznamená upřímnost. Pochopitelně že některé normy nakonec získají souhlas a podporu těch, vůči nimž jsou namířeny. Potíž je v tom, že právě to ale nezaručuje žádný přírodní zákon.

Mezitím v reálném vedení vnitrostátních válek přibývá - nikoliv ubývá - barbarství. Ve většině konfliktů se běžně omezují práva zajatců, mučení je všední záležitostí a s nedotknutelností budov kulturního a náboženského významu se nepočítá. Když se Kellenberger teší z vzestupu občanské společnosti, údajně odhodlané ,,přinést s sebou více respektu pro lidská práva a humanitární právo," plete si sny s realitou.

Ve skutečnosti útok na IHL nepřichází jednoduše od vojenských diktátorů z míst od Pobřeží slonoviny přes Čečensko po Aceh. Ve stále větší míře přichází od států, které při uskutečňování konvenčních vojenských zásahů inklinují k respektování válečného práva. Takzvaná ,,válka proti terorismu" to ukázala jasně.

Obzvláště USA dnes věří, že většina jejich nepřátel nejsou vojáci v tradičním smyslu, ale ,,ilegální bojovníci," tedy lidé, pro něž zákony Ženevských konvencí neplatí. Pokud něco, pak právě rozrušování IHL dnes pramení z rozhodnutí učiněných ve Washingtonu stejnou měrou jako z rozhodnutí velitelů milicí v západoafrických džunglích.