MOSKVA – Největším zklamáním postkomunistické éry je nezdar Západu – a zejména Evropy – při budování úspěšného vztahu s Ruskem. Většina politiků a expertů očekávala, že po zákonitě trnitém období přechodu se Rusko připojí ke Spojeným státům a Evropě ve strategickém a hospodářském partnerství založeném na společných zájmech a hodnotách. Tempo změn by mohlo být důvodem k pochybnostem, avšak jejich směřování nikoliv. Drtivé vítězství Vladimira Putina ve víkendových volbách do Státní dumy odhalilo lživost takové představy.

Společných zájmů dnes ubylo a hodnoty se začaly rozcházet. Obrozené Rusko je hlavní revizionistickou mocností světa, která odmítá status quo založené na představě vítězství Západu ve studené válce. Dva jeho atributy supervelmoci – jaderné zbraně a energie – z něj dělají potenciálního vůdce všech menších mocností, které nejsou spokojeny se svým postavením ve světě. Potenciální rusko-čínská osa založená na společném odporu vůči hegemonii USA v sobě nese zárodek nové bipolarity.

Západní očekávání trajektorie postkomunistického Ruska se opíralo o tři předpoklady, které se ukázaly jako mylné. Za prvé většina ruské elity odmítla názor, že ztráta impéria je nezvratná. Za druhé unilateralismus Bushovy administrativy rozmetal na kusy víru, že USA budou i nadále poskytovat světu „multilaterální“ vedení – americký unilateralismus byl naopak pro Rusko podnětem k uskutečňování vlastní unilaterální politiky. A za třetí se Rusko zatím hospodářsky neintegrovalo se Západem – zejména s Evropou – tak, jak se očekávalo.

Co se stane, když síla imperiálních dějin určité země narazí na hranice jejího současného mezinárodního postavení? Pokusí se daná země tyto hranice oslabit? Anebo se jim přizpůsobí? Z první možnosti může vyplývat mezinárodní konflikt, ze druhé konflikt domácí.

Domnívám se, že pokus Kremlu ovládaného prezidentem Putinem vnutit postsovětským státům „liberální impérium“ nebo „suverénní demokracii“ ztroskotá. Rusko je samozřejmě povinno uplatňovat na bývalých sovětských územích svůj silný vliv, ale bude se o něj muset podělit s ostatními. Na to, aby získalo exkluzivní nadvládu, toho nabízí příliš málo.

Evropská unie, USA a Čína nabízejí bývalým sovětským republikám příležitosti „vyvážit“ vliv Ruska. Pochopitelně není příliš obtížné představit si dobrovolné přičlenění etnicky ruského obyvatelstva v Bělorusku, na východní Ukrajině a v severním Kazachstánu k Ruské federaci – avšak pouze v takovém kontextu, z něhož Rusko vzejde jako skutečný regionální vůdce postavený na roveň EU. V opačném případě (a shodou okolností) by mohlo Rusko objevit nové těžiště obchodu ve střední a východní Asii, i když v takovém případě by šlo jen stěží o „liberální impérium“, jak je kdysi prorokoval Anatolij Čubajs, neboť by bylo založeno na vzájemné přitažlivosti autokratů.

Stejně tak Rusko netransformuje svůj ekonomický systém podle angloamerického vzoru. Kromě své neschopnosti toho dosáhnout si Rusové také dobře uvědomují vady tohoto modelu. Možná se dočkáme nějakého kompromisu mezi evropským kapitalismem (na Sarkozyho způsob) a autoritativním, protekcionistickým modelem se spoustou průmyslové politiky. Na taková civilizační rozhodnutí mají suverénní státy právo.

Územní a hospodářské povinnosti impéria budou v Rusku i nadále ztěžovat rozvoj politického systému přizpůsobeného západním normám. Střední vrstva bude sílit, ale neexistuje žádná záruka, že se stane „liberální“ v západním slova smyslu. Ruský politický systém tak v dohledné budoucnosti pravděpodobně zůstane autokratický, i když bude mít demokratickou fasádu. To je sice zklamání, ale zároveň je to zlepšení oproti všemu, co kdy Rusko byť jen na krátkou dobu zakusilo.

Lze si jen těžko představit, že Rusko nabídne světu nějaký nový typ univerzalismu, jak už to jednou učinilo s komunismem. Ruská odnož politického mesiášství se do značné míry vyčerpala. Přesto může být Rusko schopno rozvinout z vlastních duchovních a kulturních zdrojů atraktivní alternativu vůči americkému i evropskému modelu, pokud ovšem dosáhne dlouhodobého hospodářského úspěchu.

Selže-li Rusko ve své snaze stát se nezávislým centrem moci, které bude soupeřit s USA (a časem i s Čínou), jakou roli bude hrát? Lákavou analogií by mohla být Francie během dlouhého období angloamerické hegemonie. Velmi obecně řečeno byla Francie v angloamerickém klubu „neohrabaným partnerem“ a tuto roli hrála až do roku 2003, kdy zorganizovala opozici vůči válce v Iráku.

Dvakrát ve dvacátém století – v roce 1931 a pak znovu v letech 1969-70 – pomohla Francie zničit světovou měnovou soustavu. V roce 1966 vyvedl Charles de Gaulle Francii z vojenského svazku NATO. Jako jediná země v západní Evropě vybudovala Francie vlastní nezávislé jaderné odstrašení a prosazovala vytvoření evropské vojenské kapacity mimo rámec NATO. Bez toho, že by výslovně zpochybňovala americké vedení, se rovněž snažila vést vlastní „ostpolitiku“ vůči Rusku a prostřednictvím své osy s Německem vybudovat evropskou pozici v zahraniční politice.

Francouzi byli a jsou nejvytrvalejší v názoru, že evropské zájmy se neshodují se zájmy americkými – zejména na Blízkém východě, kde je Francie proarabská. A podobně jako de Gaulle se také Putin snaží uchránit svou zemi před ponížením a porážkou tím, že pro ni vytváří takovou roli, která hraje do noty lidovému pocitu národního poslání a hrdosti, kdy je národní zájem interpretován jako „suverenita“.

Gaullistický sen o vytvoření nezávislého centra moci nikdy neuspěl, ovšem role „neohrabaného partnera“ dodala francouzské diplomacii výrazný „šmak“. Toto řešení může být stejně životaschopné i pro zmenšené, hrdé, ale už nikoliv hegemonistické Rusko. Role „neohrabaného partnera“ může pro tuto zemi představovat největší naději ve snaze uvést v soulad svou touhu po nezávislosti s realitou moderního světa.